Mily denicku,
uz jsem dlouho neobracela tve listy.
Krome toho, ze jsem tu vysoce produkjtivni na obrazky, jsem se v sobotu ucastnila rodinny oslavy narozenin babicky pana domaciho.
Jak uz jsem zjistila, v Norsku zije o polovinu min lidi, nez v cechach. Vzhledem k tomu, ze tahle zeme je asi ctyrikrat vetsi je to docela narez - v praxi to treba vypada tak, ze v oblasti kde bydlim (rika se ji
meloy) je strasne moc rodinnejch vazeb. Vsichni tu znaji vsechny, je to obrovska vesnice.
Na rodinny oslave bylo asi sto lidi, velky svedsky stul a i kdyz se tam na mne divali zvedave (asi cerveny vlasy a stafloidni vzhled), tak rozhodne nebyli nepratelsky. Pres 50% byli duchodci, a dokazu si predstavit, ze u nas by se na mne divali trosku skrz prsty, ptajici se "co tohle sakra dela na -nasi- rodinny oslave". I kdyz neumim norsky, byla to dost prijemna socialni udalost. Dokonce jsem si udella vlastni hloucek, kdyz jsem tam pro deti kreslila zviratka vzhuru nohama.
Byla tam spousta uzenyho lososa!
Druhy den, vlastne vcera, se slo na vylet s rodinou, ale toho se ucastnili jen nekteri prislusnici. Tatik a starsi sestra s manzelem a psem od pana domaciho, a jeho teta s muzem a psem. Cesta nemela vic nez - kilometru, ale splhali jsme na skalu, ktera se tyci nad Ornes, coz je ofiko centrum Meloy. Lidi ze mne byli trosku podeseni, kdyz jsem boty nechavala v aute se slovy, ze po horach lezu na boso bezne. Na rozdil od nekterych vtiravych lidi, kteri maji pocit, ze vzdycky vi vsechno nejlip, mne o nicem nepresvedcovali.
Uz po prvnich dve ste metrech byla prvni pauza, protoze kopec, do kteryho jsme se sapali nenajdete nikde v Cechach. Prinejmensim po podobnych nevedou turisticky stezky. Cesta byla znacena obcasnym utrzkem igelitovy cerveny pasky, jinak vlastne ani nebyla moc patrna. Ze zacatku se slo lesem, ten ale brzo ustoupil skalnatymu svahu, kde jsem blahorecila svymu bosymu rozhodnuti, kdyz jsem videla, jak to ostatnim klouzalo. Taky jsem vzala panu domacimu batoh s jeho predimenzovanym fotakem, ktery neumi pouzivat ale taha ho s sebou (myslela jsem na tebe, Haci, kdyz jsem s tim batohem, co mel kolem 9 kil lezla po tech horach)
Cesta mela tri waypointy, na trech vrcholcich te hory. Na kazdym podobnym miste je ve schrance sesit, kam se muzete napsat :) Nase vyprava strasne casto odpocivala, a ja jsem byla hodne prekvapena, ze jsem vlastne vetsinu cesty byla v pohode a moc jsem odpocivat nepotrebovala. Cekala jsem, ze norove budou hodne zvykli na podobny tury a fyzicky zdatnejsi (protoze priznejme si, ja jsem dost velkej flakac), ale bylo mi receno, ze jsou strasne liny a maximalne tak sedej pred televizi.
Uspesne jsme zlezli i zbyly dva vrcholy, strasne moc se mi to libilo, protoze jsme museli ptrekonavat reky monstrsutru a skal, a opravdu jsem se tam vyradila. Na druhym, nejvyssim vrcholu vystupu jsem si i zdrimla, coz se pak ukazalo jako skvela vec, protoze cesta dolu byl mnohem vetsi narez, nez opacne. Taky jsem projevila survival talent, kdyz jsem si vycmuchala pramen, schovany pod sutrama pote, co mi dosla voda (no dobre, zaslechla jsem ho, a taky vsude kolem bylo kapradi).
Pak uz to bylo jen horsi, posledni cast lesem se mi nohy dost klepaly, a musela jsem opravdu vypinat vsechnu vuli na to, aby se mi nepodlomily. Z kopce je to fakt horsi.
Vejlet byl absolutne paradni, opravdu suprackej, moc se mi to libilo. Fotky zase ve zvlastni galerii.
Dneska jdu na quest sehnat valecek na rozirani barvy, abych mohla delat linoryty.