Protoze tentokrat nemam zadne epesni fotografie, pripravila jsem:
Vypravny epos o ceste na mohylovy vrch a peti dejstvich
Konecne zase den straveny s konem! Vyprava citajici nacelnika (mne), jadernyho chemika (osoba muzskeho pohlavi), nezlomnou optimistku a verneho ore si stanovila za cil vrch, kde melo byt mohylove pohrebiste. Vybavili jsme se nutricne vyzivnymi zasobami, lahvi vody a pytlikem motivacni pomucky pro verneho ore. Taky zarytym odhodlanim (ja) a sladkou nevedomosti, kam to sakra az jdeme (vsichni ostatni).
Az vam priste bude nejaka mapa tvrdit, ze je nekde mohylovy pohrebiste, neverte ji!
Prvni tri kilometry od staje se vezla optimistka, vazici ctyricet kilo i s botama, ktere se dostalo rychlokurzu a s konem bravurne dokazala projit stavenistem, klusat a dokonce ho presvedcit aby se prestal past. Cesta na misto probehla temer podle planu, az na pasaz, kdy jsme asi dva kilometry sli neosetrovanym krovolesem, a muzu z pozorovani zjistit, ze se to konske casti vypravy libilo. Dal se pak udala jedna stavka konskych odboru (boli mne nohy, mam hlad, vratime se az za tmy, takze bysme to uz meli otocit), dva kilometry, kde jsem se svezla ja a jedno pole, kde jsme cvalaly. Ja se u toho strasne zapotila, ale zjistila jsem, ze kun umi cvalat i tak, ze mu stacim stejne jako pri klusu. Jeste stoji za zminku paraglideri s motorovejma padackama, ktery jsme potkali cestou a ja se uz uz tesila, ze budu moct kone uklidnovat az se bude plasit a utikat do poli. Padacnici nad nami prosvisteli, a jediny, co kone zajimalo, bylo zradlo, takze jsem se opet citila, jako by me dite dostalo Nobelovu cenu a slo se dal.
Pak uz prisel slavny moylovy vrsek, kde jsme nasli takovej jeden smutnej a pomerne moderni sutr, kde se psalo, ze na tom miste bejvavalo cupr skvely starobyly pohrebiste, takze ho sebrali a odvezli do muzea. A nam tu nechali jen ten sutr (a dve lavicky).
Co naplat, svacinka (Sol mi sezrala me obe musli tycinky, ja jsem si dala alespon hlt vody) a otocka kurz domov. Ale protoze je nudne chodit probadanyma cestama a ja jsem chtela predvest sve genialni navigatorske zkusenosti, slo se jinudy. Cestu bych definovala jako zkratku - byla sice delsi, zato vsak mene pohodlna, ale delali jsme pri ni crosscountry pres potok v rigolu, brutalne zorane pole a krasnou rovnou louku s vyhledem do dalekych kraju. Ten typ louky, kde si kone reknou "Hura, pohyb!" *trysk*. Ale Sol je rozumne devce, takze jsme si spolu jeste zabehaly a pak jsem na ni posadila na tri kilometry vedce. Cestou jsme potkali nejake dalsi kone s jezdci, ale kdyz od nas byli tak padesat metru a konici se chteli zastavit a pockat na nas a navazat kontakt, damicky koniky sesvihaly bicikama (ty jsou samozrejme jen na pobidky, bez nich kone nefungujou), zarumplovaly radne v hubach zelezem (ale ja mam jemny ruce!) a rychle zahnaly pryc do lesa. Sol byla rozumna., s konma se rozloucila smutnym pohledem ale dal nasledovala mne. Protoze ja kone neumim rozhodne trenovat a nemam zadne zkusenosti.
Nastesti se trudne myslenky na utrpena prikori v internetovych diskuzich rozplynuly, ponevadz jsme narazili na rodinky s detickama, jdouci stejnym smerem. A Sol zna pravidla, a ty rikaji "nezanechas dite smutne a nepovozene a neobeznamene s cestou miru a slunickovosti". Svezli jsme na stridacku dve smradata, mohly jim byt tak tri roky. A proste videt a slyset ty maly skritata, kdyz se fakt smejou a maji radost, to je tak strasne super. I ten kun, kterej uz jako fakt chtel domu sam zastavil, cekal a choval se supertrpelive. Rodicove byli obeznameni se slunickovosti a pozvani do staje a na Mikulase.
Tou dobou uz se stmivalo, a posledni zabavna chvile nastala o mnoho kilometru pozdeji (porad vsak dost kilometru pred domovem), kde v lese spravna cesta vede zdanlive spatnym smerem, lec Sol byla maloverna a rozebehla se cestou, ktera byla ocividne kurzem spravnym. Vedec chtel kone honit, ale sam muzel priznat, ze argument "stejne ji nedozenes" je validni. Jako skutecny pilir trpelivosti a nekonecneho moudra jsem stanovila tempo na "pujdeme tim setmelym lesem pomalu a nezlamem si hnaty". Po chvili se ozvalo lesem mirne zoufale "Iiiihaaaa?" Prisaham, ten otaznik tam fakt byl. A stacilo zavolat a pockat. Vskutku, za chvili se Sol kajicne vratila a uznala, ze jen moudrejsi a krasnejsi (ja), vi, jak se dostat domu.
Pred posledni etapou, pruchodem vsi za humny mastale, byla na hrbet vsazena opet (a stale) optimistka, prestoze prvni pokus o usazeni se na Solinu zad probehl katapultaci, ne vsak kapitulaci.
Do staje jsme vsichni dorazili ve zmozene, lec bodre nalade a silni na duchu. Usli jsme 22 kilometru, prekonali prevyseni 400 metru a cesta nam trvala 6 hodin.
Na zacatku vypravy probehl kratky crashcourse ve spravnem posezu.
V levo v lese je kousicek toho obelisku, co nam tam muzejnici zanechali.
