našla jsem čísi příběh k lázeňskému kotli, který jsme si také za socíku pořídili do žižkovského bytu, kde bylo jen umyvadlo se studenou vodou..ale pro nás to byl úžasný byt(4.kategorie)..cena za něj bylo jen každotýdenní telefonování na MNV na bytový úřad a to otravování zabralo :D
a teď příběh dámy podepsané jako Jaga:
Možná mě zase někdo osočí, že moje vzpomínky nemají pro nikoho cenu, ale vzhledem, že otázka je ve volné diskuzi, myslím, že si to mohu dovolit. :) Kdo nechce, číst přece nemusí. Nemám pravdu?
1/ Kolem roku 1963 jsem jezdívala k sestřenici na prázdniny. A ona zase na oplátku k nám. Žily jsme obě na vesnici, asi 15 km od sebe. My se doma koupali v té době v pozinkované vaně, přitažené v sobotu večer do kuchyně. U Libušky už měli bíle vykachlíkovanou koupelnu a já na to koukala jako telátko. Teta zatopila právě pod tímto válcem, voda se ohřála a my se s Libuškou vykoupaly. Podle chuti jsme si mohly přidávat horkou vodu, což doma nešlo. V té době jsem z toho byla tak vedle, že jsem si myslela, že nic lepšího nebylo na světě vynalezeno. Byl to pro mě prostě vrchol techniky. Vzhledem k naší pozinkované vaně.:-D A celé prázdniny bych byla nejraději trávila v té koupelně u toho hnědého úžasného válce!
2/ Uteklo několik let. V 70. letech jsme rády chodily s kamarádkou na sobotní Večerníky na parketu v obci vzdálené asi 3 km - přes les. I když chodívala celá parta, my raději s Hančou samy. Večerníky končily o půlnoci.
Jednou jsme se takhle vracely přes les po silnici domů. Byl úplněk, všude kolem dlouhé strašidelné stíny. Hanča se dost bála. Já taky, ale nechtěla jsem to dát najevo. Svírala jsem v ruce skládací deštník z NDR a uklidňovala kamarádku: Neboj se, kdyby někdo vyskočil, majznu ho tím deštníkem a uteče. /ale nebyla jsem si tím jistá :-D/
Přišly jsme na jedno místo, kde ve studeném měsíčním světle někdo dlouhý ležel v příkopu. Mrtvola, nebo lupič? Hanča zařvala, chytila se oběma rukama u krku a prudce rozpažila. Slyšela jsem jen, jak knoflíky z jejího svetru cvakají o asfalt. V tu ránu jsme se obě daly do zoufalého běhu. A zastavily jsme se až u prvních domů naší vesnice. Srdce a plíce až v krku! Nikdo nás nepronásledoval.
Druhý den odpoledne už jsme zase byly hrdinky. A vydaly se do lesa, posbírat aspoň ty urvané knoflíky. A přijít celé věci na kloub.
Musely jsme se smát. Knoflíky jsme neposbíraly. Byly auty zaježděné do asfaltu, některé i rozdrcené.
A mrtvola? Byl to právě tento hnědý válec. Někdo ho propálil a místo do šrotu ho pohodil do příkopu k silnici. Pro nás to v noci byla skoro naše smrt!
Od té doby, když ho někde vidím, jako třeba nyní, v otázce, vzpomenu si na mých sladkých 17 let.
Zdroj:
https://www.poradte.cz/volna-diskuze/21943-jak-se-jmenuje-vec-na-fotografii.html