MAR_TINA: Nikdo ti nemůže rozumět víc než já. V roce 1991 to furt ještě nebyla žádná hitparáda, co se týče odporného konzumu a uspokojování potřeb malých parádnic. A teď si představ tu beznaděj roku třeba 1985. Všichni maj prezkáče, gerče, bufy, oteplovačky. A ty máš sice přezkáče, ale ty prehistorický kožený (vypůjčený), kandahár se špičkou z gerče, tuleňáky a šponovky (kaliopky jsem si pořídila až na gymplu, když byly in spolu se saténovou megahalenou).

IDENTITY: jenže byl rok 1991!

IDENTITY: To chápu, u nás to tak bylo. Chápu lyže.
Ale proč žádná jiná holčička neměla kaliopky?

IDENTITY: Ale tak druhá možnost byly "gerče", který občas i ten lyžák udržely, když bylo dobré počasí, a sníh si z nich jeden do 10 minut taky oklepal, aby je dopnul zpátky.

MAR_TINA: Hele, v některých případech ani jedno, ani druhý. Věci se prostě ukládaly a prachy nebyly.

MAR_TINA: Prosím tě, neotvírej to. Kanady po dědečkovi, lyže s kandahárem po mamince... Stačilo, jo?!

A že by nám ti idioti nařídili brýle místo čepic, to nikoho nenapadlo :D

A to si představte, že můj děda mi přinesl čepici, kterou měl v lázních, žlutou, hladkou a bez ozdob a já ji nechtěla, protože byla jiná, a já se nechtěla lišit.

Hodiny plavání v Hloubětíně... vůně chlóru, červené, uslzené oči, gumová čepice a po hodině párek v rohlíku z tamního kiosku.

TINA: Moje panika se jmenovala Julda Fulda. A čepice byla růžová. A doteď mě bolí skalp, když tu čepici vidím.

Ale zas to nebolelo, kdyz nás trenér štouchal a odstrkoval dřevěnou tyčí, když jsme se chtěli přidržet okraje bazénu.
Proto mám dodnes z bazénů husí kůži - pach chloru, voda v nose a nervní dědek s dřevěnou tyčí v ruce.

vinou techto cepic a razance akcnich soudruzek ve skolce si uz nikdy nemuzu na vlasy nic takoveho dat. trauma je prilis silne

Taky jste na nich museli mít napsaná jména? Protože jak z nás udělali špendlíky s barevnýma hlavičkama, tak už nás od sebe nepoznali.

růžovou sem měla
nejhorší bylo, jak nám to soudružka všem narazila na hlavu, aby nás měla z krku