TROJKA: "co sluníčko ukáže, to měsíček dá":DDD

VYHULENY_UFO: a na tu samou notu jeste : co sluníčko ukáže, to měsíček dá. . a já,poctivec , řikam : co ušetříš ,nemusiš vydělat. . .nejni to to same ale . .

TROJKA: fládr viz už MAR_TINA: a poznámka "to byla taky věc", patřila se scifi barvám. omlouvám se, že sem se nevyjádřila jasněji.

MEANKITTY11: jo, i vím, jak se to dělalo. Musela sem asistovat. :D
Tam byl i systém shánění materiálů vděčností. Zákazník jel na konferenci do Finska. A místo bonbónů dětem přivezl svému lakýrníkovi takové speciální gumové válečky na letokruhy. Takže už je děda nemusel stříhat z ptačích per (jo, chodila sem na havraní péra, v zimě na pole).

MAR_TINA: taky sem znala lakýrníka, co na čemkoli na požádání namaloval mahagon nebo sukovitou borovici, případně nějaký scifi dřevo v nezvyklých barvách, to byla taky věc :-D

MEANKITTY11: chuj wie, furt tu něco smrdělo. V létě auta na dvoře - lak uschlý venku na vzduchu vysvětluje těch 18 měsíců taky pěkně. V zimě fládrovaný nábytek v dílně. Ten uměl krásně, tam byl fakt mistr. Máchalík by si cvrnkl do trenek.

MEANKITTY11: děda byl lakýrník. Na oběd jezdil domů a obědě do práce jen pokud se tam něco doopravdy dělalo. To fakt pracoval, byl uznávaný mistr. Jinak dělal na dvoře melouchy, takže většinou. Auta, nábytek.
1) auto nastříkaná na dvoře melouchářem byla nalakovaná líp, než z lakovny - to musela být hrůza, sebepečlivější domácí technologie - šmirgl papír, kompresor a pistole dnes neobstojí
2) lidi k nám jezdili dokola - to auto jim vydrželo 5x déle než lak = lak vůbec nevydržel a taky nebylo reálné trefit lak na jedněch dveřích ke zbytku auta
3) byli lidi tak rozmařilí, že si co dva tři roky nechali změnit barvu auta. Z červeného zelené, olezlý chromový nárazník na hnědo... ale pořád to bylo embéčko :)))
4) radši se neptám, kde sháněl barvy.

Ale měl vzorníky několika značek, i západních. Bůhví odkud. Zákazník si vybral barvu ze vzorníku a děda ji z pár základních trefil jen přimícháním bílé, černé, červené do plechovky a zamícháním roxorem. Bezva postup, k odřeným dveřím nikdo později netrefil barvu :)

Táta takhle vzpomíná, že když se dělaly nějaký úpravy u nás v bytě, tak došel cement, nebo co. Tak jeden zedník vzal tátu, sedli si našeho Wartburgu 312, dojeli na náhodně vybranou stavbu, týpek vystoupil, zavolal "Franto!", ozvalo se "Franta tady není!" a týpek na to "Tak mu vyřiďte, že sem si vzal tři pytle cementu!", naložili, vodjeli.

DEEFHA: sice ano, ale pracně sehnané dlaždičky do koupelny byly dvě krabice zelené, jedna krabice světle modré a jedna krabice šedé a vymýšlel se vzor, aby se nějak rozmístily. Do výšky "kolik jsme měli dlaždiček."

FJERTIL: Ajooooo! Teď jsi mi vylovil z paměti, že jsme s tátou byli na Jižáku po setmění pro roxory. Chodil jsem tak do třetí třídy, ale ruce jsem holt měl no.

FJERTIL: Jojo. Nase jedina moznost, jak si na sidlisti zahrat pinec, byla nakrast desky z okoli probihajicich staveb. Clovek se tyhle veci ucil jiz mladem veku, kde sehnat veci. A vsem, kdo to videli a vedeli o tom, to bylo uplne sumafuk. Ze na placku pred sidlistem naraz vyrostly 2 pingpongove "stoly".

DEEFHA: Rodiče se tuhle rozvzpomínali, jak návštěvu dědy na Slovance spojovali s krádeží dlaždiček ze stavby Ládví.

Vždycky mě fascinovalo, jak nikde ve stavebninách nic nebylo, ale stejně si každej postavil barák :-D Aspoň teda u nás na maloměstě. Odkroutit si v kolbence osm hodin a pak hurá do montérek na stavbu. To byl panečku život! :-)