Nechceš bony? Český fenomén Tuzex byl státem řízená pračka na peníze i známka luxusu a výjimečnosti
Neexistuje snad nikdo z generace dnešních padesátníků, kdo by si nepamatoval Tuzex, před kterým postávali veksláci a nabízeli kolemjdoucím bony. Byli to paradoxně právě oni, kteří udělali z Tuzexu obchod pro širší veřejnost.
Bony, vole, bony? Nechceš bony? Okřídlená věta, která byla za totality slyšet téměř před každým Tuzexem, kde se pak v průchodu uskutečnila nejedna finanční transakce. Mít džíny z Tuzexu totiž něco znamenalo a k tomu, abychom si je mohli koupit, jsme právě bony potřebovali. A tak nezbývalo nic jiného než se do černého obchodu tak trochu zapojit. Mnozí z nás mají Tuzex spojený až s osmdesátými léty minulého století, jenže vznikl mnohem dříve – už před šedesáti šesti lety.
První prodejna Tuzexu byla otevřena v Praze v červenci 1957. V deníku Rudé právo se tehdy objevilo, že posláním Tuzexu je vycházet vstříc členům diplomatického sboru, zahraničním turistům a držitelům valut. Skutečnost však byla jiná. Tehdejší komunistické Československo potřebovalo získat valuty a devizy, kterých mělo málo. Československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou. „Stát chtěl odsávat od lidí valuty, celý systém souvisel s devizovým monopolem a stát chtěl ovládat i tyto soukromé peníze svých občanů,“ vysvětluje historik Adam Havlík. A tak čeští občané, kteří pracovali v zahraničí a dováželi zpět přes hranice cizí měnu, ji museli povinně v bance směnit za tuzexové koruny neboli bony, a do státní kasy tak přitékaly valuty.
Prodejny Tuzexu se postupně rozšířily po celé republice a dalo se v nich sehnat na tehdejší dobu opravdu luxusní zboží, které v běžných obchodech nebylo k dostání. „Hlavně výrobky zahraničních značek. Sortiment byl široký – od potravin, oděvů, spotřební elektroniky, drogerie až po automobily,“ vypočítává Havlík a dodává: „Pro většinu lidí znamenal Tuzex luxus, protože se jednalo o zboží nedostupné. A možnost zde nakupovat byla znamením jisté výjimečnosti.“ A tato výjimečnost souvisela i s tím, čím se platilo.
Pro většinu lidí znamenal Tuzex luxus, protože se jednalo o zboží nedostupné. A možnost zde nakupovat byla znamením jisté výjimečnosti
Bony a veksláci
Za československou korunu jste si v Tuzexu nekoupili ani žvýkačku. Platilo se buď valutami, nebo speciálními poukázkami, respektive tuzexovými korunami, pro které se vžil název bony. Bony se oficiálně koupit nedaly, a tak vznikl prostor pro podnikavce, kteří s nimi začali ve velkém kšeftovat. Kožená bunda, džíny a na nohou adidasky - tak vypadala většina z nich. Obratní směnárníci, kteří skupovali valuty a bony, které pak přehodnotili na ustálenou taxu a nabízeli k prodeji. Získávali je různými pokoutnými způsoby, například skupováním valut od zahraničních turistů a jejich následnou výměnou přes své zdroje. Malé obchody probíhaly přímo na ulici, ty větší na tajných, předem dohodnutých místech. Ve druhé polovině 80. let byla taxa na černém trhu 5 Kč za 1 bon, přičemž průměrná měsíční mzda v té době byla kolem dvou tisíc korun. Pokud jste chtěli mít pravé rifle z Tuzexu, tak vás vyšly klidně na 600 Kč. Jejich cena se totiž pohybovala od 80 do 120 bonů.
Kdo měl bony, mohl si v Tuzexu koupit lepší zboží.
Veksláctví podpořila i legislativa
Na začátku 80. let v tichosti podpořila veksláky i legislativa. Nejprve byla z poukázek odstraněna věta o zákazu jejich prodeje v Československu a také ustanovení, že prodej tuzexových poukázek není směnárenská činnost, ale prodej zboží za valuty. Vekslování se tak trestalo jen jako spekulace. Co do počtu veksláků v té době - můžeme vycházet jen z odhadů. Na konci 80. let se v policejních databázích, jež se týkaly Prahy a Středočeského kraje, nacházelo asi 800 osob, u kterých bezpečnostní složky evidovaly pokoutní prodej bonů či valut. „Veksláků však muselo být ve skutečnosti mnohem víc,“ upřesnil historik Adam Havlík. Socialistické Československo v té době veksláctví více či méně tolerovalo. Vypovídajícím obrázkem o tom, jak tehdy byznys s tuzexovými poukázkami probíhal, je film Bony a klid z roku 1987.
Rozkvět a platební karty
V prvních letech po založení byl roční maloobchodní obrat Tuzexu kolem 50 milionů tuzexových korun. V roce 1977 to bylo už téměř tři čtvrtě miliardy tuzexových korun. Největší rozmach zaznamenal Tuzex v 80. letech, kdy se na zboží stály dlouhé fronty. V roce 1988 měl roční obrat 250 milionů dolarů. Ve 170 prodejnách v celém tehdejším socialistickém Československu bylo prodáno na 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů a téměř 10 tisíc osobních počítačů. Vrcholem nákupu v Tuzexu se pak stala auta. Ta šla totiž koupit buď v Tuzexu, nebo v Mototechně. Zatímco v Mototechně převažovala nabídka škodovek, v Tuzexu se daly sehnat západní značky.
Ve druhé polovině 80. let byla taxa na černém trhu 5 Kč za 1 bon, přičemž průměrná měsíční mzda v té době byla kolem dvou tisíc korun. Džíny vyšly na šest stovek
Díky Tuzexu pak v roce 1988 vydala Živnostenská banka takzvané dispoziční karty k tuzexovým účtům, které šlo využít k bezhotovostnímu placení v prodejnách Tuzexu a také se jimi daly vybírat odběrní poukazy na pobočkách tehdejší Státní banky československé a ČSOB.