• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    KID_MCHUTTMarko Klaun - úryvky a útržky
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    Krev stříkala vysoko do vzduchu, lámala se v jemných obloučcích a dopadala se slyšitelným mlaskáním na zaprášený asfalt velkoměsta. Marko Klaun se usmíval. Nádherné pondělní ráno se změnilo v ještě nádhernější den plný krve. A slunce svítilo...
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    "Lidi jsou na zabití," řekl Marco.
    A jak řekl, tak udělal.
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    Sedím v docela obyčejné kavárně, vajgly pomalu přepadávají z popelníku. Před sebou mám bílý list, nepopsaný kus papíru, který čeká, až mě něco napadne. A nápad nepřichází. Kafe už dávno vystydlo, číšník kolem mě obchází jako sup létající nad mršinou.
    "Ne, děkuji, zatím nic."
    Venku se začíná stmívat. Přichází krásný jarní večer, takový, na který jsem čekal celou zimu a těšil se, že se mi vrátí chuť něco psát, něco dělat.
    Spolu s večerem přišel Marko. Rozhlédl se po kavárně, pokrčil rameny a se znechuceným výrazem usedl naproti mě. Vysypal popelník pod stůl, potom si zapálil.
    "Jak se vede?" zeptal se. Nevěděl jsem co říct. Pokrčil jsem rameny a ukázal na papír před sebou. Ušklíbl se.
    "Co si dáte?" zeptal se procházející číšník.
    "Vodpal," ucedil Marko, aniž by se na něj podíval. Pingl uraženě vodpálil.
    "Změnil ses, klaune."
    "Ty už taky nejsi nejmladší," ušklíbl se a vypil mi studenou břečku, která byla kávou.
    "Nerozumím. Jak to souvisí?"
    "Nerozumíš? To je přesně ono."
    "Počkej, tohle mi musíš..."
    "Nic nemusim," odsekl mi. Zvedl se a odešel. Na stole ležel bílý list papíru a vypité kafe, číšník se plazil po zemi a sbíral vajgly. A tak je to s Markem pořád. Přijde, řekne pár slov a zase odejde - je div, že ho vůbec znám...
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    Když jsem ho konečně našel, stál v tiché tmavé uličce, opíral se čelem o zeď a zrzavý mour, který odřel čelem, padal v tenkém pramínku smíseném se slzami. Měl zavřené oči, cosi mumlal, zdálo se, že vůbec neví, co se kolem něj děje.
    "Marko?" zeptal jsem se. Neodpověděl. "Marko, proč pláčeš?"
    "Jsem dnes nějaký smutný," ucedil a ani se na mě nepodíval.
    "Klaun nemůže být smutný," položil jsem mu ruku na rameno.
    "Co TY o tom víš!" vykřikl. Uvědomil jsem si, že nejen že brečí smutkem, ale zároveň se třese zlostí. "Nech mě."
    "Nemohu, ptají se na tebe."
    "Kdo?"
    "Lidi."
    "To už je TAK dlouho, co jsem je zajímal..."
    "A teď je to zpátky."
    Usmál se. Odešel na hlavní třídu a zmizel mezi ostatními klauny. Nevím proč, ale jeho odchod ve mně zanechal nejasný pocit prázdnoty.
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    "Hádka je zbytečnost," vykřikl Marko a střelil kolemjdoucí dítě do hlavy. Mozek se rozprskl po zdi a pomalu stékal. "Vidíš?"
    "Proč jsi zabil to dítě?" zeptala se ho - poměrně zbytečně.
    "Urazilo mě. Urazilo..." rozeštkal se klaun.
    KID_MCHUTT
    KID_MCHUTT --- ---
    Svět podle Marka

    Klaun se nudil. Seděl v nicotě a pozoroval její přelévání se neprostorem. Byl sám, nicotný v poměru s nicotou, starý jako ona sama. Pozoroval své ruce, dva dokonalé nástroje určené k ničemu, malíček, prsteníček, prostředníček, ukazovák, palec - tak je pojmenoval. Trpěl samotou a když už nemohl vydržet, povídal si s nimi. Ani tentokrát mu neodpovídaly, jen mlčky a trpně naslouchaly slovům, kterými je popisoval.
    Přestal si jich všímat, zaměřil svou pozornost na nicotu kolem. Představoval si, jaké by bylo nebýt sám, ale protože byl nejstarší a první, dlouho to nedokázal. Ale co je to dlouho v porovnání s věčností a nekonečným prostorem, který se nemění. Pomalu se mu před očima začal zjevovat tvar a čím byl zřetelnější, tím rychleji nabíral konečnou podobu.
    Klaun seděl na pódiu. Řady sedaček sahaly skoro ke stropu vysoké místnosti, tvaru, který pojmenoval první. Jako nejstaršímu mu toto právo patřilo a on si to uvědomoval. Na stropě visel těžký lustr, z něhož občas ukápla dolů kapička vosku. Usmál se. Pojmenoval vše, co viděl - oponu, sedačky, pódium, dokonce dveře, kterými se vcházelo. Potom se znovu začal nudit. Znovu si prohlížel ruce, znovu si s nimi povídal, vysvětloval jim nová slova, vymýšlel další a s tichým úžasem pozoroval, jak se slova mění v předměty, které pojmenovával. Stěny obrostly freskami zelených stromů, jejichž ovoce zářilo a vonělo nasládlou vůní zralých plodů. S chutí jeden utrhl a ochutnal. Nemohl se jím nabažit, proto trhal a ochutnával další a další a vymyslel nové slovo - sytost. „Jsem sytý, sytý,“ halekal do prázdného hlediště svíraje se za břicho, které ho bolelo. A znovu se nudil.
    „Jaké krásné by bylo,“ zamyslel se, „mít tu někoho, s kým bych si mohl povídat.“
    A z myšlenky stvořil dítě. Sedělo v řadě pod pódiem a s rozšířenýma očima pozorovalo Klaunův tanec, výraz čisté radosti nad novým slovem.
    „Bojím se,“ špitlo nesměle, když se Klaun zastavil.
    „Čeho, dítě moje?“ usmál se doširoka.
    „Samoty,“ odpovědělo a schoulilo se do sedačky. Klaun ho pozoroval se směsí radosti a strachu. Dítě pojmenovalo novou věc, takovou, která Klaunovi nepřišla na mysl.
    „Samoty?“ vyzkoušel nové slovo, promnul jej na jazyku a se zdviženým obočím se zahleděl na třesoucí se dítě. „Vždyť nejsi sám,“ přeletěl pohledem prázdné divadlo.
    „Nejsem, ale mohlo bych být,“ zašeptalo dítě. Klaun se vrátil zpět ke svým rukám. Zálibně si je prohlížel, potom je porovnával s dětskými.
    „Chtělo bych nebýt samo,“ tichý závan myšlenky zalétl ke Klaunovi. A spolu s myšlenkou i představa. Soustředil se na ni. Náhle se dítě změnilo, jen trošku, ale Klaun změnu vycítil. A vedle prvního dítěte sedělo jiné, další. Mělo dlouhé vlásky a nevinný pohled Klauna zasáhl jako prozření.
    „Marko,“ proneslo druhé dítě, dívka.
    „Co je Marko?“ zeptal se zmateně Klaun i když tušil odpověď. Její náznak mu proplouval myslí jako stín.
    „Ty. To ty jsi Marko,“ usmála se na něj dívka. První dítě ji pozorovalo s otevřenými ústy. Potom se jí dotklo. Lehce a letmo, jako by se bálo. Potom se otočilo zpět ke Klaunovi a usmálo se. Usmál se. První dítě byl chlapec.
    „Vyprávěj,“ zašeptal chlapec. „Vyprávěj,“ zopakoval, když Klaun mlčel a zíral na ty dva.
    Klaun se zamračil, potom se otočil k dívce:
    „Proč Marko?“
    „Nevím,“ odpověděla. „Vyprávěj.“
    „Svět,“ začal Marko Klaun a zadíval se na obličeje dětí pod pódiem, „je pokřiveným zrcadlem snění.“ Potom ztichl. Nevěděl, co jim má říci. Neklidně přecházel sem a tam, tiše si broukal, až našel další nové slovo. Písničku.
    Chvíli jim zpíval sám, potom se k němu přidaly. V písni se objevovala nová slova a vše, co pojmenovali se stalo skutečným. Zvířata, stromy, lesy, potoky, hory.
    Nakonec děti píseň unavila a dostaly hlad. Chodily kolem stromů a sbíraly ovoce, ochutnávaly je a pojmenovávaly vše, čeho se dotkly. Nakonec přišly ke stromu, ze kterého jedl Marko Klaun. Na jeho vrchu zůstal jeden jediný poslední plod. Chvíli nerozhodně stály pod stromem, potom pojmenovaly další zvíře, takové, které jim mohlo plod snést. Hada.
    Marko Klaun je pozoroval a divil se. Přemýšlel nad smíchem, nad štěstím, které děti pojmenovaly, když okusili plodu. Potom se zamračil a zamyslel. Děti mezitím došly až ke dveřím a pečlivě je zkoumaly. Klaun nalezl smutek, plač a lítost a děti vyšly ven. Opustily divadlo, opustily Klauna a ztratily se ve světě, který Marko Klaun našel a děti pojmenovaly.

    Děti vyrostly. Stali se z nich lidé. Toulali se po světě a hledali nová a nová slova, až nalezli to poslední, které jim chybělo. Lásku. A už nebyli sami. Z jejich lásky vzešly další děti, další lidé. A ti nalezli smrt. První zemřeli, po nich druzí, později třetí. Ale další děti se rodily a starší lidé jim vyprávěly příběh o muži, který pojmenovával věci, o divadle, o zahradě v divadle.
    Ještě později zmizelo divadlo z vyprávění a z Marko Klauna se stal důstojný muž v divukrásné zahradě. Zapomínání pokračovalo a příběh se měnil, až se stal tím, který známe dnes.
    Marko Klaun už je tím posledním, který zná příběh tak, jak opravdu byl a protože já ho znám, vyprávěl mi jej. Je tomu dávno, slíbil jsem mu, že příběh zapíšu až odejde hledat nekonečno. A to se stalo. Tu jej máte.

    Tohle je ona první povídka, moje první setkání s Marko Klaunem. Vyšla ve sborníku k Pragoconu 2004, doufám, že se vám bude líbit. Případné ohlasy na Něj mi posílejte do pošty, předám Mu je.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam