/zkopirovano z netu
Jednu z možností výzkumu přináší teorii mluvních aktů, zformulovaná ve 40.-50. letech J. A. Austinem (3). Austin chápe řeč jako řadu konkrétních promluv - mluvních aktů (speech acts). Když člověk komunikuje s druhým člověkem, vytváří totální mluvní akt, který lze analyzovat z hlediska:
- obsahu sdělení,
- působení na příjemce.
J. A. Austin dospěl ke třem typům řečových aktů:
- lokuční mluvní akt,
- ilokuční mluvní akt,
- perlokuční mluvní akt.
Lokuční akt je reprezentován běžnou oznamovací větou.
Ilokuční i perlokuční akty představují mluvní výkon, jehož cílem je zapůsobit na druhého člověka, ovlivnit jeho chování.
Austin uvádí příklad. "zabil jsem ji" a "Přemluvil mne, abych ji zabil". První výrok je prosté konstatování. V druhém případě jde o ilokuční akt, o vyvolání jistého tlaku, jehož smyslem je ovlivnění názoru příjemce.
Mezi ilokučním a perlokučním aktem je rovněž jistý rozdíl. Ilokuční akt má blíže konvenci, perlokuční akt nikoliv. Ilokuční akt je podmíněn kulturními situačně podmíněnými fakty, perlokuce vzniká i z náhlých popudů aktéra.
Ilokuční a perlokuční akty obsahují výpovědi o vztahu. Sdělují, jaký vztah mezi sebou komunikující partneři mají.
----
Ja to beru tak, ze ilokuce je zamer, perlokuce ucinek, ale asi to prilis zjednodusuju.