zacatek kapitoly Vez z knihy Vzpominky, sny a myslenky C.G.Junga:
Vědeckou prací jsem pozvolna postavil své fantazie a obsahy nevědomí na pevnou půdu. Slovo a papír však pro mě nebyly dost reálné; bylo k tomu zapotřebí ještě něco jiného. Musel jsem své nejvnitřnější myšlenky a své vlastní vědění nějak zpodobit v kameni nebo v něm učinit jakési vyznání. To byl počátek věže, kterou jsem si postavil v Bollingenu. Může se to zdát jako absurdní idea, ale provedl jsem to a znamenalo to pro mě nejen neobyčejné uspokojení, nýbrž i naplnění smyslu.*1
Od počátku jsem byl rozhodnut, že budu stavět u vody. Zvláštní půvab pobřeží na horním Curyšském jezeře mě fascinoval už odedávna, a tak jsem v roce 1922 koupil pozemek v Bollingenu. Leží v krajině sv. Meinrada a je to chrámová půda, která dříve patřila ke klášteru St. Gallen.
Zprvu jsem neplánoval opravdový dům, nýbrž jen jednopatrovou stavbu s ohništěm uprostřed a s lůžky na stěnách, jakési primitivní obydlí. Měl jsem přitom na mysli africkou chatu, kde uprosřed hoří oheň obložený několika kameny a celý život rodiny se odehrává kolem tohoto centra. Primitivní chatrče uskutečňují v podstatě ideu celosti, dalo by se říci ideu rodinné celosti, na níž se také podílí všelijaké drobné zvířectvo (lol). Něco podobného jsem chtěl stavět; jakési obydlí, které odpovídá prastarým lidským pocitům. Mělo poskytovat pocit bezpečí, a to nejen ve fyzickém, nýbrž i v psychickém smyslu. Ale už během počátečních stavebních prací jsem plán změnil; připadal mi příliš primitivní. Uvědomil jsem si, že musím postavit opravdový, dvojpodlažní dům, a nejen nějakou chatrč, která se krčí při zemi. Tak vznikl v roce 1923 první kulatý dům. Když byl hotov, viděl jsem, že vznikla opravdová obytná věž.
Pocit klidu a obnovení, který se mně spojoval s věží, byl od počátku velice silný. Věž pro mě znamenala něco jako mateřské místo. Pozvolna jsem však získával dojem, že věž ještě nevyjadřuje všechno, co bylo třeba říci, že ještě něco chybí. A tak k ní po čtyřech letech, v roce 1927, přibyla střední stavba s věžovitou přístavbou.
Po nějakém čase jsem měl znovu pocit neúplnosti. I v této podobě se mně stavba zdála ještě primitivní. A tak byla v roce 1931 - opět uběhla čtyři léta - věžovitá přístavba dostavěna v opravdovou věž. V této druhé věži jsem si vyhradil jednu místnost výlučně pro sebe. Tanuly mně přitom na mysli indické domy, v nichž je většinou jedno místo - i kdyby to byl jen závěsem oddělený kout nějakého pokoje - kam sa mohou lidé uchýlit do ústraní. Tam třeba půlhodinku nebo čtvrhodinku meditují nebo provádějí jógová cvičení.
V odloučené místnosti jsem sám pro sebe. Klíč mám stále s sebou; dovnitř nikdo nesmí, a pokud ano, tedy jen s mým svolením. V průběhu let jsem pomaloval stěny a vyjádřil jsem přitom všechny věci, které mě přenášely z času do odloučenosti, z přítomnosti do bezčasovosti. Je to jakési zákoutí přemýšlení a imaginací - často velmi nepříjemných imaginací a nejobtížnějšího přemýšlení, jakési místo duchovní koncentrace.
V roce 1935 se ve mně probudila touha po kusu oplocené země. Potřeboval jsem větší prostor, který je otevřen nebi a přírodě. Z toho důvodu - bylo to opět po uplynutí období čtyř let - jsem připojil dvůr a lodžii u jezera. Tvoří čtvrtou část celku, jež je oddělena od trojitého hlavního komplexu. Tím vznikla kvaternita, čtyři rozdílné části budovy, a to v průběhu dvanácti let.
Po smrti své manželky v roce 1955 jsem pocítil vnitřní závazek stát se tím, kým jsem sám. V jazyku domu v Bollingenu to znamenalo: pojednou jsem objevil, že střední část budovy, která byla až dosud tak nízká a schovaná mezi oběma věžemi, znázorňuje tak říkajíc mě samého nebo mé já. Zvýšil jsem ji tehdy o hořejší patro. Předtím bych toho nebyl schopen; považoval bych to pouze za opovážlivé sebezdůrazňování. Ve skutečnosti to však vyjadřuje převahu ega nebo vědomí dosaženou ve stáří. Tím byl - rok po smrti mé ženy - celek dokončen. Stavba první věže začala v roce 1923, dva měsíce po smrti mé matky. Tato data jsou smysluplná, neboť věž, jak uvidíme, je spojena s mrtvými.
Od samého počátku se pro mě věž stala místem zrání - jakýmsi mateřským klínem nabo mateřskou postavou, v níž jsem opět mohl být takový jaký jsem, jaký jsem byl a budu. Věž mně poskytla pocit, jako kdybych sa znovuzrodil v kameni. Zdála sa mně jako uskutečnění čehosi, co jsem předtím tušil, a jako znázornění individuace. Bylo to připomínací znamení aere perennius.*2 Působilo to na mě blahodárně jako přisvědčení mé takovosti. Stavěl jsem dům po jednotlivých úsecích a sledoval jsem vždy jen právě existující konkrétní potřeby. Nad vnitřními souvislostmi jsem se nikdy nezamýšlel. Dalo by seříci, že jsem stavěl věž v jakémsi snu. Teprve později jsem uviděl, co vzniklo a že z toho vyplynul smysluplný útvar: symbol psychické celosti. Vyvíjelo se to tak, jako kdyby vzcházelo nějaké staré semeno.
V Bollingenu jsem ve své nejvlastnější existenci, v tom, co mně odpovídá. Zde jsem takříkajíc "prastarým synem matky". Tak se to velmi moudře praví v alchymii, neboť "stařec", "prastarý člověk", jehož jsem zažil už jako dítě, je osobnost č. 2, která vždycky žila a bude žít. Ona stojí mimo čas a je synem mateřského nevědomí. V mých fantaziích dostával "prastarý člověk" podobu Filémona a v Bollingenu je tento člověk živý.
Čas od času se cítím jakoby rozprostřen do krajiny a do věcí a žiji sám v každém stromě, ve šplouchání vln, v oblacích, zvířatech, která přicházejí a odcházají, a ve věcech. Ve věži není nic, co by nevznikalo a nevyrůstalo po desetiletí a s čím bych nebyl spojen. Vše má svou i mou historii a je zde místo pro bezprostorovou říši pozadí duše.
Nezavedl jsem si elektřinu a topím si sám v krbu a kamnech. Večer zapaluju staré lampy. Nemám ani tekoucí vodu, musím si ji sám napumpovat. Sekám dřevo a vařím si jídlo. Tyto jednoduché věci dělají člověka jednoduchým. A je tak těžké být jednoduchým!
V Bollingenu mě obklopuje ticho a žije se tam "in modest harmony with nature" - v prostém souladu s přírodou. *3
Vynořují se myšlenky, které sahají nazpět do věků a anticipují vzdálenou budoucnost, která tomu odpovídá. Zde se zmenšuje trýzeň tvoření; tvořivé a hravé jsou si zde blízko.
*1 Věž v Bollingenu nebyla pro Junga jen prázdninový dům. Ve stáří tam při práci a odpočinku trávil třeba polovinu roku. "Bez mé půdy by bývalo mé dílo nemohlo vzniknout."
*2 Lat., prenesene úslovie o veciach trvalej hodnoty. Orig. Horatius, Carmina (3,3 1): Exegi monumentum aere perennius - Dokončil jsem pomník trvalejší než kov
*3 názov akéhosi starého čínskeho drevorezu, na ktorom je malý starý muž v akejsi "heroickej" krajine