Přečetl jsem si jednu povídku z únorové Ikarie a nemůžu mlčet. Ba co víc, chci křičet!
A tak jsem se rozhodl, že se vykřčím tady a zkusím to spojit se svým dlouhodobým snem, tedy oživit
Knihomornu. (Pokud někde na netu existuje, rád bych to věděl. Snad si vy, věrní čtenáři Ikarie, vzpomínáte, o co šlo. O kousavou kritiku kravin v knihách. Blíží se to i Perličkám z překladu, ale uvidíme, že může jít i o něco jiného.)
Čemu se chci vysmát? Povídce
Případ ztracené psonožky Jiřího Mazurka. Má to být humorná, až parodická space-opera v hranicích Soustavy, jenomže k smíchu není. Ano, možná jsem unavený, zahořklý a nepřející. Ale pokud mám přistoupit na to, že píšu SF, byť srandovní, musím jako autor přistoupit na určitá pravidla.
Zaprvé, to, že mi robotí zubař voperuje koňský chrup, nemůže znamenat, že je moje trávicí soustava rázem uzpůsobena k trávení sena.
Zadruhé, pokud se už chci blýsknout "vědeckými znalostmi", je třeba si je ověřit. Pak bych jako vypravěč netvrdil, že jsem si "dokonce vybavil
těžkou vodu, deuterium."
A pak tu máme stylistickou výstavbu celého textu. Tři tečky jsou na nyxu pěkná pomůcka, ale pokud jimi končí několik úseků za sebou v literáním díle...
A co si má čtenář SF představit pod tím, když vypravěč "došel na křižovatku. Kolmo nahoru vedla
Nebeská a kolmo dolů
Havířská"? Nikde není ani zmínka, zda plán ulic je dvojrozměrný či trojrozměrný. Nic proti tomu, ale čtenářská představivost si zaslouží určitá vodítka.
Třešínkou na povídkovém dortíku je poznámka o tvůrci (celkem povedeného) obrázku. Jenže Karel Zeman text
ilutroval!
Všechno zlé je k něčemu dobré. Potom, co jsem textík přečetl, jsem se rozhodl sám začít psát. Když psát může i (podle mého odhadu) jedenáctiletý Mazurek, proč ne já? A v Ikarii mi určitě vyhradí stránek, kolik budu chtít.
(Jinak do recenze Rabínova kocoura z téhož čísla se obouám zde:
[ ZRADA @ Cteci auditko :) jaka je vase oblibena knizka, spisovatel? popr. co mate zrovna rozecteno? :)) ])