Ze zpěvu Maelchyma, největšího barda, který kdy hrál a zemřel za svůj pokus políbit královnu Aedb, upravil a do prózy skromně přepsal Ulrik III tisíckrát do kamene.
V době senoseče, kdy dobrotivý král Aelor vládl již tucet tisíců a jeden mandel let, prošli poprvé rytíři Království po skalách do světa lidí. Přišly roky zkoumání, první cesty po lidských duších a lidských snech. Již o několik desetiletí později byla otevřena kolej loutkářství na Královské akademii a každý, kdo jen trochu zatoužil po svém světě, svém osudu a volnosti, odcházel ovládat tyto zajímavé bytosti.
Dobrotivý král Aelor nikdy neuznal ty tucty dvorů a královstvíček, které vznikaly za oponou v lidském světě, ale s nižádným šlechticem z lidského světa nikdy nebylo špatně nakládáno.
Písně znají mnohé tragédie, kdy mladí a divocí, vyzbrojení byť jen nemnoha silami z rodových zásob, ve svých touhách, rozmarech a rozmíškách ničili celé generace lidských životů. Snad proto Osud učinil kroky po skalách do lidského světa či zpět každým dnem obtížnějšími. S plynoucími léty se mnohá místa uzavřela zcela, a tak pokorní a unavení, začali se dobyvatelé vracet zpět. Čas uzavření poslední a nejstarší z cest je však ještě skryt v mlhách budoucích jiter, a tak stále zůstává hrstka těch, jimž je svět cizích snů milejší, než bdělá skutečnost Království.
Poznámka připsána rukou Caelacha Zapomenutého ve větru, třetího barda královského dvora v Toulouse:
Ó jak ses mýlil, můj moudřejší bratře. Tak nečekaně, jako čepel slunečních paprsků prořízne mlhavý závoj jitra, přišel ten okamžik. Poslední a nejstarší cesta poznala svou zkázu daleko dříve, nežli všichni čekali. A my, věční tuláci, vyhnanci, hledači štěstí či prostě milovníci tohoto tolik pestrého světa lidských snů, jsme se stali vězni, pro něž není návratu. Navěky odťati od kořenů Království, smíme jen doufat, že někdy, snad... budou stezky po skalách znovu otevřeny.
|