80 let od Hirošimy: Členem posádky bombardéru byl syn českých emigrantů - iDNES.cz
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/hirosima-atomova-bomba-japonsko-cech-stiborik-usa.A250804_150040_osobnosti-svet_zust?h=DE7E93296B775878680AD6CD7109AAA1

(odemčený článek, časem expiruje, v případě zájmi mi napište, odemknu jej)

autor článku: Zuzana Stiboříková

Následky svržení atomové bomby na Hirošimu byly tak strašlivé, že navždy rozdělily veřejnost ohledně názoru na jaderné zbrojení. I pro posádku bombardéru znamenala Hirošima celoživotní trauma. Teprve nedávno jsem zjistila, že jeden z mužů na palubě letounu byl stejného příjmení jako já. Proč se o něm v rodině nikdy nemluvilo?

Posádka letounu Enola Gay
první pilot Paul Tibbets
druhý pilot Robert A. Lewis
navigátor Theodore Van Kirk
obsluha pumy Thomas Ferebee a Morris R. Jeppson
William Sterling Parsons, zbrojní důstojník a expert na výbušniny
palubní technik Wyatt E. Duzenbury a jeho pomocník střelec Robert H. Shumard
zadní střelec George Caron
obsluha radaru Jacob Beser, Richard Nelson a Joseph Stiborik

Polská námořnice jako první obeplula Zemi. Po návratu ji čekalo odvržení

Byla odvážná, nezávislá a tvrdohlavá. Díky tomu se Krystyna Chojnowska-Liskiewicz stala nejvýznamnější polskou námořnicí a první ženou na světě, která sama obeplula Zemi na plachetnici. Její sólová plavba kolem světa byla triumfem lidského ducha.

Krystyna Chojnowska přišla na svět 15. července 1936 ve Varšavě. Její rané dětství nebylo příliš veselé. Když jí byly tři roky, začala druhá světová válka a polskou metropoli začali okupovat Němci. Útlak obyvatelstva vyvrcholil Varšavským povstáním, které holčička zažila ve čtvrti Śródmieście. Vzpoura byla krvavě potlačena a osmiletá Krystyna měla štěstí, že přežila. Po konci války se ze zničené Varšavy s rodinou přestěhovala do Ostródy. Město leželo v blízkosti velkých jezer, která se stala arénou jejích prvních jachtařských zážitků. Lodě jí učarovaly a rozhodla se, že budou jejím osudem.

V polovině 50. let zahájila studium na Fakultě stavby lodí Technické univerzity v Gdaňsku, kde se také seznámila s Wacławem Liskiewiczem, svým budoucím manželem. Patřila k deseti nejlepším absolventům a po škole našla zaměstnání v loděnicích v Gdaňsku, kde navrhovala a konstruovala lodě. Kromě práce se věnovala plachtění v Akademickém námořním klubu. V roce 1966 získala jachtařský kapitánský průkaz a o dvanáct měsíců později už byla členkou prvních expedic na Špicberky, do NDR a Skotska.

Na moři získávala bohaté zkušenosti, které později zúročila ve velkém dobrodružství. OSN totiž vyhlásila rok 1975 Mezinárodním rokem žen. Polský svaz jachtingu se v rámci propagace tohoto sportu rozhodl, že bude sponzorovat ženu, která se vydá na plavbu kolem světa. Volba padla na Krystynu – a ta s nabídkou souhlasila.


Její manžel tedy navrhl jachtu a dohlížel na stavbu devět a půl metru dlouhého a téměř tři metry širokého plavidla. Loď dostala jméno Mazurek, podle tradiční polské hudební skladby mazurka, a byla plně přizpůsobena potřebám odvážné kapitánky. Jachta vezla vše, co bylo na dlouhou cestu potřeba – zásobu potravin, nářadí, radiotelefon, mapy, navigační knihy, návody k obsluze různých palubních systémů a brokovnici na ochranu.

Trasa vedla přes Atlantik, Panamský průplav, Tichý oceán, Austrálii, Indický oceán a kolem Afriky, přičemž doba plavby byla naplánována s ohledem na maximální bezpečnost osamělé námořnice – například aby se vyhnula extrémním povětrnostním podmínkám. Proto byla jachta převezena lodí z Gdaňsku do Las Palmas na Kanárských ostrovech, odkud se 28. března 1976 vydala na svou pouť.

Přes vlny osudu
Krystyně trvalo téměř celý měsíc, než dosáhla svého prvního cíle, Bridgetownu na Barbadosu. Dlouhé úseky nebyly na její plavbě ničím výjimečným. Vzdorovala pocitu osamělosti a během týdne se snažila něčím zaměstnat. V pondělí a v pátek se věnovala údržbě stěžňů, lanoví a plachet, ve středu elektrickým přístrojům a v sobotu uklízela interiér jachty. Každých pár dní mluvila se svým manželem přes radiotelefon, obvykle o technických a námořních záležitostech. Když bylo spojení slabé, spojila se s nejbližšími polskými loděmi se silnějšími vysílačkami, které fungovaly jako prostředníci.

Na Barbadosu si chtěla nechat opravit motor, který nepracoval na plný výkon. To se však nepodařilo a jachtařka se na cestě do Cristobalu v Panamě musela spolehnout jen na své plachty. S velkým úsilím se dostala do přístavu, kde čekala pět týdnů, než se potíž s motorem vyřešila. Nakonec 12. července překročila Panamský průplav a vplula do Tichého oceánu. Poté jela na Markézské ostrovy, na Tahiti a v říjnu dorazila na Fidži. Tam vzbudila podezření tamních úřadů, zda na své jachtě nepřeváží drogy. Kontrola nic neprokázala a 10. prosince přistála Krystyna v Sydney. V Austrálii oslavila Štědrý večer společně s rodinou Zdanowských, Poláky, s nimiž se ve městě potkala. Ostatně během celé své plavby měla v přístavech štěstí na laskavé a ochotné lidi, ať už to byli místní obyvatelé, námořníci nebo Poláci žijící v zahraničí.

Během své vzrušující pouti také přitahovala pozornost médií, která byla zvědavá na její počínání. V Sydney uspořádala tiskovou konferenci a stala se hlavním tématem několika televizních pořadů. Po dlouhém odloučení se konečně dočkala svého manžela, který za ní k protinožcům přiletěl, aby jí pomohl s nezbytnými opravami jachty. Dvojice na sebe měla dost času – renovace nefunkčního generátoru trvala tři měsíce.

Na hranici možností
Jednadvacátého května 1977 Krystyna opustila Sydney. Zamířila na sever a brzy se musela potýkat se zrádnými nástrahami Velkého bariérového útesu a se silným pasátem s lijáky. Když za dva měsíce dorazila do Portland Roads, ozvaly se ledvinové kameny a vrtulník ji musel transportovat do nemocnice. Po návratu do přístavu zjistila, že se kotva její jachty uvolnila a ta odplula na moře. Naštěstí se podařilo rychle zorganizovat pátrání a skupina námořníků našla Mazurka těsně před nárazem do skal. Krystyna tak mohla znovu vyrazit na cestu. Brzy doplula do Indického oceánu a přes Mauricius dorazila v prosinci do Durbanu v Jižní Africe, kde další Štědrý večer oslavila opět s Poláky, s rodinou Orzechowských.

Na poslední část plavby vyrazila na počátku ledna, ale osud jí nepřál, zanedlouho se jí porouchal autopilot. Rozhodla se tedy řídit jachtu ručně. To vyžadovalo zvýšenou bdělost, a tak námořnice spala jen dvě hodiny denně. Vyčerpanou ji zasáhla bouře, když míjela Střelkový mys, nejjižnější místo afrického kontinentu. Rychlost větru se pohybovala kolem 40 uzlů (20 m/s) a vlny byly větší než stěžně jachty. Bůh moří ale Polku ochránil, 21. ledna zakotvila v Kapském Městě.

Na odpočinek však nezbýval čas, protože Krystyna zjistila, že Novozélanďanka Naomi James má stejný cíl a dělá rychlé pokroky. Chtěla-li být první, musela si pospíšit. S opraveným autopilotem opustila Kapské Město počátkem února a bez zastávky plula dál. Nakonec 20. března 1978 dokončila celý okruh kolem zeměkoule. Přesně 21. dubna vplula do Las Palmas, kde ji přivítal jásající dav včetně polského velvyslance ve Španělsku a guvernéra Kanárských ostrovů. Oficiálně se stala první ženou na světě, která sama obeplula Zemi. Naomi James dokončila svou plavbu jen o třicet devět dní později.

Zpět do bouře
Když později vplula Krystyna s Mazurkem do gdaňského přístavu, přivítalo ji také mnoho příznivců, filmových štábů a novinářů. Za svůj úspěch byla vyznamenána Řádem znovuzrozeného Polska, dostala nový automobil Fiat 131 Mirafiori a byla zvolena gdaňskou občankou roku 1978. Námořnice ale brzy zjistila, že se vrátila do jiné země. V gdaňských loděnicích totiž začaly první aktivity hnutí Solidarita, které otevřeně kritizovalo sovětskou moc a chtělo v Polsku svrhnout komunistický režim. Spolupráci Krystyny s úřady odsoudilo a odborový svaz dělníků inženýrce sdělil, že není žádoucí, aby se vrátila do své práce v loděnici. Krystyna se tedy pustila do psaní své knihy Pierwsza dookoła świata (vyšla v roce 1979), kde popsala svá dobrodružství.

Později našla zaměstnání v loděnici Radunia a zabývala se zaváděním evropských norem pro lodě během vstupu Polska do Evropské unie. Na moře se vydávala na rekreační plavby a své slavné jméno a čas propůjčovala propagaci jachtingu. Povzbuzovala zejména ženy, aby se tomuto sportu věnovaly, protože jachting byl v té době převážně doménou mužů. Sama se na „plavbu na věčnost“ vydala 12. června 2021, kdy po dvouletém boji s rakovinou zemřela ve svém domě v Gdaňsku. Na poslední cestě na hřbitov Srebrzysko ji kromě manžela, rodiny a přátel doprovázeli i námořníci. Všichni pak vyslovili jedno přání: „Krystyno, ať mořský vítr šumí nad tvým hrobem.“

Zdroj: https://www.idnes.cz/
Autor: Pavla Apostolaki

Jak jsme přišli ke krevním skupinám. Pohled do dávné minulosti

Současné lidstvo hýří stovkami krevních skupin
Kde se vzaly a jaký měly pro naše předky význam?
Některé si pravěký Homo sapiens vypůjčil od neandrtálců a šly mu k duhu
A+, B-, 0+ či AB-… výčet krevních skupin systémů AB0 a Rh těmito čtyřmi kombinacemi nekončí. Současné lidstvo má dalších 45 systémů krevních skupin určených variantami celkem 52 genů. Na povrchu lidských červených krvinek tak lze nalézt 366 molekul, tzv. antigenů. Krevní skupiny vnímáme především jako zásadní faktor pro bezpečnost krevních transfuzí. Ve skutečnosti sehrávají v našem zdraví podstatně komplikovanější roli.

Jasná je spojitost krevních skupin s účinností imunitního systému. Geny, které stojí v pozadí krevních skupin, tak například promlouvají do odolnosti vůči infekčním chorobám. Není to vždycky jednoznačný přínos nebo naopak handicap. Například krevní skupina 0 s sebou nese vyšší odolnost k malárii.

Červené krvinky lidí této krevní skupiny jsou podstatně odolnější vůči poškození původcem malárie prvokem zimničkou Plasmodium falciparum. Na druhé straně je ale s krevní skupinou 0 spojeno vyšší riziko těžkého průběhu onemocnění cholerou. Při epidemii cholery, jež postihla Peru v roce 1991, byli nemocní s krevní skupinou 0 hospitalizováni osmkrát častěji než pacienti s jinými krevními skupinami.

Pohled do dávné minulosti
Kromě notoricky známých systémů krevních skupin AB0 nebo Rh jsou pro nás významné třeba i systémy Kell, Duffy, Kidd, MNS, Diego či Lewis. Vědci si stále lámou hlavu nad tím, kde jsme k tak pestrému spektru krevních skupin přišli. Nový náhled na tuto nevyřešenou záhadu přináší studie týmu vedeného Stephanem Mazieresem z marseilleské university publikovaná ve vědeckém časopise Scientific Reports.

Vědci využili kompletně přečtené genomy 22 pravěkých lidí druhu Homo sapiens, kteří žili před 46 000 až 16 000 roky. K tomu přidali 14 kompletních genomů neandrtálců z doby před 120 000 až 40 000 lety. A nakonec se podívali i do genomu děvčete, které žilo před 98 000 lety. Za matku mělo neandrtálskou ženu a její otec patřil k záhadnému druhu člověka, který označujeme jako denisovany.

O denisovanech toho víme jen velmi málo. Známe jejich DNA izolovanou z několika mála kostí či zubů, ale ostatky tohoto vyhynulého druhu člověka jsou natolik vzácné a neúplné, že nemáme jasnější představu, jak vypadal a jak žil. Můžeme si však být jistí, že kromě neandrtálců se křížil také s našimi přímými předky pravěkými Homo sapiens.

Některým etnikům dodnes koluje žilami kolem 6 % denisovanské krve (přesněji v DNA mají až 6 % sekvencí pocházejících od denisovanů). Naši předkové se křížili také s neandrtálci. Po těch nám zůstala v genomu asi 3 % neandrtálské DNA. Genomy studované Mazieresem a spol. pocházely od pravěkých lidí žijících na rozsáhlém území od Německa na západě po Sibiř a Čínu na východě.

Neandrtálci se neměnili, Homo sapiens ano
Mazieres a jeho spolupracovníci se zaměřili na 10 systému krevních skupin, které jsou důležité z medicínského hlediska. Při transfuzi krve pacientovi, který se krevní skupinou v některém z této desítky systémů liší, může dojít k fatálním zdravotním komplikacím.

Vědci zjistili, že neandrtálci, kteří zmizeli ze světa před 40 000 lety, si minimálně po dobu 80 000 let drželi své krevní skupiny bez velkých změn. Nic na tom nezměnilo ani jejich křížení s pravěkým Homo sapiens. Krevní skupiny zděděné od našich předků pro ně nebyly důležité nebo je dokonce znevýhodňovaly, a tak se v dědičné informaci neandrtálců neudržely.

Krevní skupiny pravěkých Homo sapiens prodělávaly poměrně dramatické proměny. Vypadá to tak, že Homo sapiens po příchodu z Afriky obsadil rozlehlé prostory Evropy a Asie s vydatnou pomocí nových krevních skupin. Tyto inovace krevních skupin se v současnosti vyskytují výhradně u neafrických populací.

To podle Mazierese naznačuje, že ke změnám v dědičné informaci kódující antigeny červených krvinek došlo záhy poté, co Homo sapiens odešel z Afriky, tedy zhruba před 70 000 až 45 000 lety. Mezi 22 zkoumanými genomy pravěkých lidí Homo sapiens se nenašly dva, které by měly shodné geny pro krevní skupiny vybraných deseti systémů.

Vědci předpokládají, že na cestě z Afriky na další kontinenty se pravěký Homo sapiens zastavil zhruba na 15 000 let na Íránské vysočině. Za tu dobu prodělal genetické změny, jež kromě jiných částí genomu postihly i geny určující antigeny na červených krvinkách, a tudíž krevní skupiny. Změny dědičné informace si zřejmě vyžádal kontakt s chorobami, jaké lidé během dlouhé evoluce na africkém kontinentu nepotkali.

K podobnému rozrůznění krevních skupin mohlo dojít také v době, kdy obyvatelé Asie pronikali do Ameriky přes pevninský most Beringie. Dnes je jasné, že pravěký Homo sapiens se v Beringii zdržel. První lidé tam zřejmě přišli už před 30 000 lety, ale na americký kontinent vyrazili až před 15 000 roků.

Vzácné a ztracené krevní skupiny
Mazieresův tým vysledoval také původ vzácné varianty krevní skupiny v systému Rh známé jako RHD DIII typ 4. Tuto původně neandrtálskou krevní skupinu získalo současné lidstvo před více než 65 000 lety křížením pravěkých lidí Homo sapiens s neandrtálci. Získaná krevní skupina zřejmě pomohla pravěkým lidem Homo sapiens zdolávat nástrahy nového životního prostředí během migrace do jihovýchodní Asie. Dnes ale stojí tato varianta Rh faktoru v pozadí některých život ohrožujících zdravotních komplikací novorozenců, kteří se liší Rh faktorem od krevní skupiny matky.

Naši předci měli zřejmě podstatně širší rejstřík krevních skupin, než jaký můžeme pozorovat u dnešního lidstva. Prozradil to jeden z nejstarších genomů pravěkých Homo sapiens zahrnutých do studie. Tato DNA patří člověku, který žil před 45 000 lety v sibiřské lokalitě Usť-Išim. Mazieres a jeho spolupracovníci odhalili u tohoto muže tři varianty krevních skupin, které se v krvi dnešního lidstva nevyskytují.

„Genetické dědictví lidí z Usť-Išimu se v průběhu tisíciletí ztratilo. On a jeho příbuzní představují slepou uličku vývoje lidstva,“ vysvětluje Jacques Mazieres a dodává: „Krevní skupiny, které „přežily“ až do dnešních dní, mohly lidem přinášet nějaké výhody. Mohly být součástí „starověkého arzenálu“ lidí, když migrovali na velké vzdálenosti. Před jakými původci infekčních chorob své nositele chránily? To zatím nevíme."

Kde se vzaly dědičné poruchy krvetvorby?
Mazières a jeho tým nyní zkoumají další genetické změny související s dědičnými vlastnostmi lidské krve. Vědce například zajímá, zda si pravěcí lidé nesli ve své DNA specifické mutace, které vyvolávají dědičná onemocnění červených krvinek, jako je beta talasémie nebo srpkovitá anémie. Víme, že výskyt těchto dědičných poruch krvetvorby sahá daleko do historie lidstva.

Ale kdy se objevily poprvé, o tom nemáme bližší představu. Obě choroby představují pro své nositele citelný handicap. Na druhé straně ale přinášejí i některé výhody. Například lidé nesoucí dědičnou vlohu pro srpkovitou anémii jsou odolnější vůči malárii. V subsaharské Africe, kde i dnes onemocní malárii 260 milionů lidí a 600 000 jich na tuto nemoc zemře, představovala srpkovitá anémie tak velkou výhodu, že se vlohy pro ni udržely v populaci dlouhá tisíciletí. Podobně tomu bylo s ochranou proti malárii v jihovýchodní Asii. Tam zase přinášely výhodu mutace vyvolávající beta-talasémii.

autor: Jaroslav Petr