Jak jsme přišli ke krevním skupinám. Pohled do dávné minulosti

Současné lidstvo hýří stovkami krevních skupin
Kde se vzaly a jaký měly pro naše předky význam?
Některé si pravěký Homo sapiens vypůjčil od neandrtálců a šly mu k duhu
A+, B-, 0+ či AB-… výčet krevních skupin systémů AB0 a Rh těmito čtyřmi kombinacemi nekončí. Současné lidstvo má dalších 45 systémů krevních skupin určených variantami celkem 52 genů. Na povrchu lidských červených krvinek tak lze nalézt 366 molekul, tzv. antigenů. Krevní skupiny vnímáme především jako zásadní faktor pro bezpečnost krevních transfuzí. Ve skutečnosti sehrávají v našem zdraví podstatně komplikovanější roli.

Jasná je spojitost krevních skupin s účinností imunitního systému. Geny, které stojí v pozadí krevních skupin, tak například promlouvají do odolnosti vůči infekčním chorobám. Není to vždycky jednoznačný přínos nebo naopak handicap. Například krevní skupina 0 s sebou nese vyšší odolnost k malárii.

Červené krvinky lidí této krevní skupiny jsou podstatně odolnější vůči poškození původcem malárie prvokem zimničkou Plasmodium falciparum. Na druhé straně je ale s krevní skupinou 0 spojeno vyšší riziko těžkého průběhu onemocnění cholerou. Při epidemii cholery, jež postihla Peru v roce 1991, byli nemocní s krevní skupinou 0 hospitalizováni osmkrát častěji než pacienti s jinými krevními skupinami.

Pohled do dávné minulosti
Kromě notoricky známých systémů krevních skupin AB0 nebo Rh jsou pro nás významné třeba i systémy Kell, Duffy, Kidd, MNS, Diego či Lewis. Vědci si stále lámou hlavu nad tím, kde jsme k tak pestrému spektru krevních skupin přišli. Nový náhled na tuto nevyřešenou záhadu přináší studie týmu vedeného Stephanem Mazieresem z marseilleské university publikovaná ve vědeckém časopise Scientific Reports.

Vědci využili kompletně přečtené genomy 22 pravěkých lidí druhu Homo sapiens, kteří žili před 46 000 až 16 000 roky. K tomu přidali 14 kompletních genomů neandrtálců z doby před 120 000 až 40 000 lety. A nakonec se podívali i do genomu děvčete, které žilo před 98 000 lety. Za matku mělo neandrtálskou ženu a její otec patřil k záhadnému druhu člověka, který označujeme jako denisovany.

O denisovanech toho víme jen velmi málo. Známe jejich DNA izolovanou z několika mála kostí či zubů, ale ostatky tohoto vyhynulého druhu člověka jsou natolik vzácné a neúplné, že nemáme jasnější představu, jak vypadal a jak žil. Můžeme si však být jistí, že kromě neandrtálců se křížil také s našimi přímými předky pravěkými Homo sapiens.

Některým etnikům dodnes koluje žilami kolem 6 % denisovanské krve (přesněji v DNA mají až 6 % sekvencí pocházejících od denisovanů). Naši předkové se křížili také s neandrtálci. Po těch nám zůstala v genomu asi 3 % neandrtálské DNA. Genomy studované Mazieresem a spol. pocházely od pravěkých lidí žijících na rozsáhlém území od Německa na západě po Sibiř a Čínu na východě.

Neandrtálci se neměnili, Homo sapiens ano
Mazieres a jeho spolupracovníci se zaměřili na 10 systému krevních skupin, které jsou důležité z medicínského hlediska. Při transfuzi krve pacientovi, který se krevní skupinou v některém z této desítky systémů liší, může dojít k fatálním zdravotním komplikacím.

Vědci zjistili, že neandrtálci, kteří zmizeli ze světa před 40 000 lety, si minimálně po dobu 80 000 let drželi své krevní skupiny bez velkých změn. Nic na tom nezměnilo ani jejich křížení s pravěkým Homo sapiens. Krevní skupiny zděděné od našich předků pro ně nebyly důležité nebo je dokonce znevýhodňovaly, a tak se v dědičné informaci neandrtálců neudržely.

Krevní skupiny pravěkých Homo sapiens prodělávaly poměrně dramatické proměny. Vypadá to tak, že Homo sapiens po příchodu z Afriky obsadil rozlehlé prostory Evropy a Asie s vydatnou pomocí nových krevních skupin. Tyto inovace krevních skupin se v současnosti vyskytují výhradně u neafrických populací.

To podle Mazierese naznačuje, že ke změnám v dědičné informaci kódující antigeny červených krvinek došlo záhy poté, co Homo sapiens odešel z Afriky, tedy zhruba před 70 000 až 45 000 lety. Mezi 22 zkoumanými genomy pravěkých lidí Homo sapiens se nenašly dva, které by měly shodné geny pro krevní skupiny vybraných deseti systémů.

Vědci předpokládají, že na cestě z Afriky na další kontinenty se pravěký Homo sapiens zastavil zhruba na 15 000 let na Íránské vysočině. Za tu dobu prodělal genetické změny, jež kromě jiných částí genomu postihly i geny určující antigeny na červených krvinkách, a tudíž krevní skupiny. Změny dědičné informace si zřejmě vyžádal kontakt s chorobami, jaké lidé během dlouhé evoluce na africkém kontinentu nepotkali.

K podobnému rozrůznění krevních skupin mohlo dojít také v době, kdy obyvatelé Asie pronikali do Ameriky přes pevninský most Beringie. Dnes je jasné, že pravěký Homo sapiens se v Beringii zdržel. První lidé tam zřejmě přišli už před 30 000 lety, ale na americký kontinent vyrazili až před 15 000 roků.

Vzácné a ztracené krevní skupiny
Mazieresův tým vysledoval také původ vzácné varianty krevní skupiny v systému Rh známé jako RHD DIII typ 4. Tuto původně neandrtálskou krevní skupinu získalo současné lidstvo před více než 65 000 lety křížením pravěkých lidí Homo sapiens s neandrtálci. Získaná krevní skupina zřejmě pomohla pravěkým lidem Homo sapiens zdolávat nástrahy nového životního prostředí během migrace do jihovýchodní Asie. Dnes ale stojí tato varianta Rh faktoru v pozadí některých život ohrožujících zdravotních komplikací novorozenců, kteří se liší Rh faktorem od krevní skupiny matky.

Naši předci měli zřejmě podstatně širší rejstřík krevních skupin, než jaký můžeme pozorovat u dnešního lidstva. Prozradil to jeden z nejstarších genomů pravěkých Homo sapiens zahrnutých do studie. Tato DNA patří člověku, který žil před 45 000 lety v sibiřské lokalitě Usť-Išim. Mazieres a jeho spolupracovníci odhalili u tohoto muže tři varianty krevních skupin, které se v krvi dnešního lidstva nevyskytují.

„Genetické dědictví lidí z Usť-Išimu se v průběhu tisíciletí ztratilo. On a jeho příbuzní představují slepou uličku vývoje lidstva,“ vysvětluje Jacques Mazieres a dodává: „Krevní skupiny, které „přežily“ až do dnešních dní, mohly lidem přinášet nějaké výhody. Mohly být součástí „starověkého arzenálu“ lidí, když migrovali na velké vzdálenosti. Před jakými původci infekčních chorob své nositele chránily? To zatím nevíme."

Kde se vzaly dědičné poruchy krvetvorby?
Mazières a jeho tým nyní zkoumají další genetické změny související s dědičnými vlastnostmi lidské krve. Vědce například zajímá, zda si pravěcí lidé nesli ve své DNA specifické mutace, které vyvolávají dědičná onemocnění červených krvinek, jako je beta talasémie nebo srpkovitá anémie. Víme, že výskyt těchto dědičných poruch krvetvorby sahá daleko do historie lidstva.

Ale kdy se objevily poprvé, o tom nemáme bližší představu. Obě choroby představují pro své nositele citelný handicap. Na druhé straně ale přinášejí i některé výhody. Například lidé nesoucí dědičnou vlohu pro srpkovitou anémii jsou odolnější vůči malárii. V subsaharské Africe, kde i dnes onemocní malárii 260 milionů lidí a 600 000 jich na tuto nemoc zemře, představovala srpkovitá anémie tak velkou výhodu, že se vlohy pro ni udržely v populaci dlouhá tisíciletí. Podobně tomu bylo s ochranou proti malárii v jihovýchodní Asii. Tam zase přinášely výhodu mutace vyvolávající beta-talasémii.

autor: Jaroslav Petr

Vime co nas minulo, ale u nekterych veci vime tez co nas ceka ..
kratky prehled z astronomickeho pohledu zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/4._a_dal%C5%A1%C3%AD_tis%C3%ADcilet%C3%AD
pevne verim, ze vas zaujme.

k tomuto me privedla myslenka na projekt KEO, ktery bude mit uzaverku .. o co jde?
zdroj Wiki:


Satelit KEO je satelitní časová kapsle, která bude vyslána do vesmíru v roce 2012, aby uchovala vzkazy obyvatel planety Země svým potomkům v budoucnosti vzdálené 50 000 let. Jde o projekt podporovaný kromě jiných organizací UNESCO (která jej zvolila „Projektem 21. století“), společností Hutchison a Evropskou kosmickou agenturou (ESA).

Vzkazy
Každý jednotlivec může přispět svým vzkazem určeným budoucím obyvatelům naší planety – uzávěrka je 31. prosince 2011. Zpráva může být buďto zadána přímo na oficiálním webu projektu, nebo zaslána organizátorům emailem. Organizátoři také vyzývají všechny, aby získávali vzkazy od dětí, starších občanů či těch, kteří nemají potřebné vzdělání tak, aby každá kultura, etnikum či skupina lidí na Zemi byla zastoupena. Satelit bude mít kapacitu nést až čtyřstránkový vzkaz od každého z více než 6 miliard obyvatel naší planety. Všechny obdržené vzkazy budou po vypuštění satelitu publikovány na internetu (bez jmen svých autorů).

Další obsah
KEO ponese na palubě také diamant, který bude obsahovat kapku lidské krve, vzorky vzduchu, mořské vody a půdy. Na jedné z plošek diamantu bude zaznamenána DNA lidského genomu. Mimo to ponese satelit také astronomické hodiny, které budou ukazovat rotační frekvence několika pulsarů; fotografie lidí všech kultur žijících na Zemi a „Současnou Alexandrijskou knihovnu“ – encyklopedický souhrn současného lidského vědění.

Technické podrobnosti
Vzkazy a encyklopedie znalostí budou uloženy ve skleněných, radiaci odolných DVD. Symbolické návody v několika různých formátech budou zobrazovat soubor instrukcí k sestavení DVD přehrávače, který zřejmě nebude za 50 000 let existovat ani jako historický artefakt.
Tělo samotného satelitu bude mít tvar hladké koule o průměru 80 cm s mapou Země na svém povrchu, obklopené vrstvou hliníku, vrstvou tepelné ochrany a několika dalšími vrstvami titanu a dalších těžkých kovů vyplněných vakuem. To by mělo zajistit odolnost proti kosmickému záření, při vstupu do atmosféry, srážkám s drobným kosmickým smetím atd. Až dojde ke vstupu satelitu do pozemské atmosféry, termální vrstva vytvoří umělou polární záři a tím upozorní případné pozorovatele, neboť neponese žádný aktivní komunikační (ani pohonný) systém. Naplánovaná oběžná dráha se vzdáleností 1800 km nad povrchem je naplánována tak, aby se sonda vrátila zpět za zhruba 500 století, tedy stejný čas jako uplynul od vytvoření prvních lidských jeskynních maleb.

Historie projektu
Projekt KEO byl navržen v roce 1994 francouzským vědcem a umělcem Jean-Marc Philippem (zemřel 12. listopadu 2008), průkopníkem v oblasti kosmického umění. Vzkazy začaly být shromažďovány se záměrem vypustit sondu v roce 2001. Studie technické proveditelnosti a další různá zdržení způsobily odklad startu až na období 2010/2011, za předpokladu dostupnosti rakety Ariane 5, kterou přislíbila ESA.

Podobné projekty
Několik dalších kosmických sond, které byly v minulosti vyslány do vesmíru, obsahují časové schránky určené obyvatelům Země budoucnosti nebo i mimozemským civilizacím. Satelit LAGEOS, který vstoupí zpět do atmosféry naší planety za 8,4 milionů let, nese na své palubě plaketu ukazující konfiguraci pozemských kontinentů v minulosti, současnosti i budoucnosti. Sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 obě obsahují zlatou plaketu nesoucí základní informace o naší civilizaci ve formě nákresů. Známější je pak zlatá deska Voyageru, kterou na palubě nesou sondy Voyager 1 a Voyager 2 a která obsahuje zvuky a obrazy ze Země spolu se symbolickými instrukcemi pro přehrání záznamu a umístěním planety původu.

Před 250 milióny let vyhynuly i stromy a Země se zmocnily houby

Jen nejprimitivnější organismy přežily katastrofu, která postihla Zemi před 250 milióny let. Dominantními druhy se staly houby, které podle nové studie zveřejněné v časopise Geology žily na mrtvých stromech.

Na výzkumu souvislostí pradávné katastrofy, která se odehrála 20 miliónů let před tím, než ovládli Zemi dinosauři, se podíleli odborníci z univerzit v Británii, USA a Nizozemsku. Jejich teorie se zakládá na zjištění, že se zkamenělé zbytky pra-houby dochovaly po celém světě. Podle nové teorie byl po pradávné katastrofě zničen lesní porost po celém světě a na mrtvých stromech se rozšířily právě houbovité organismy.

Vědci předpokládají, že katastrofě padlo za oběť 96 procent mořských organismů a 70 procent pozemských. Dříve se však předpokládalo, že pozemská flóra mohla pohromu přečkat bez větší újmy, nebo se z ní na pradávném superkontinentu Pangea rychle vzpamatovat.

Kyselé deště a zničení ozonové vrstvy
Z analýz fosilií se totiž ukázalo, že po katastrofě raketově vzrostla přítomnost hub, tedy jejich množství. Znamená to, že měly mnohem více příležitosti růst a nejlépe se jim daří na rozkládajících se, mrtvých dřevinách. Prudký nárůst odpovídá globálnímu zničení lesního porostu. Ostatně díky takovým pohromám se vytvářely zásoby ropy a zemního plynu, které dnes využíváme.

„Z našeho výzkumu plyne, že živočišné i rostlinné druhy doplatily na následky této katastrofy. Ironicky řečeno, ty nejhorší podmínky pro život zvířat a rostlin byly tím nejlepším pro růst hub,“ řekl jeden ze spoluautorů studie profesor Mark Sephton z londýnské Imperial College.

Během pohromy, která mohla být vyvolána supervulkanickou činností, se z ohromných výronů lávy uvolňovaly toxické plyny. To mělo dvojí efekt: kyselé deště a likvidaci ozonové vrstvy. Následkem byl poměrně rychlý konec lesů, jejichž rozkládající se zbytky vytvořily ráj pro houby.