DARJEEL: Sám.
Logika středověkého Japonska je jiná než logika dnešní.
V uměních ze kterých vzniklo aikido se útočí téměř zásadně nějakou čepelí nebo tvrdou zbraní, a obráncovy údery holou rukou či nohou se nepočítají jako něco co bude mít valný účinek - počítá se s tím že útočník je zkušený a takové ráně uhne nebo ji zpracuje, takže proč by měla mít nějakou mimořádnou sílu, že.
Potrvá ještě nejmíň 50 let než bude čínsko-okinavské "kara-te" (zemědělec proráží vlastními klouby tvrdé dřevo nebo lehké brnění) představeno v samotném Japonsku.
V aikidu se každý úder musí zpracovat jemně a nad každou končetinou převzít dokonalá kontrola (není v ruce nůž?!? sakra, musím ji chytnout, držet a nepustit!).
Další věc je vzdálenost - v Japonsku od sebe samurajové stáli dál než na vzdálenost máchnutí meče, a z takové vzdálenosti tedy začíná útok.
Dneska vedle sebe v MHD cizí lidi stojej blíž než na půl metru a šťouchaj si do nosů loktama jak se snažej držet madel nad hlavou,
a každý jouda za pár hodin nacvičí jak prásknout druhého přímým direktem a likvidační silou (a nikoliv - jak se aikidistům často smějí jiní bojovníci - sekem hranou ruky shora na hlavu).
Daleko rychleji se naučíš nastavit prvnímu úderu tvrdý kryt a pak zazdít protivníka tvrdým protiúderem,
než donekonečna náročně a celým tělem obíhat energii útočícího nepřítele
(který se v aikidu po každém nezdařeném útoku v pikosekundě vzpamatuje, srovná postoj a zaútočí znovu a nejvýhodněji a v žádném útoku nemá sebemenší trhlinku,
ale taky ten útok nejspíš není nijak razantní).