DALEEN: jo, tak to by mi taky vadilo a hodně. Jak nerozlišování mezi oslavencem a hostem oslavy, tak přehnaně mnoho dárků.

Jinak mě bylo nejdřív trochu líto, že moje matka kupuje větší dary mojí (velmi dávno plnoleté) sestře a na svých vnoučatech šetří (poté, co furt tvrdila, jak se na ně těší a jak je bude rozmazlovat), ale... co jsou tři, jsem za to fakt ráda, že jim koupí jen jednu a menší věc :-)

KAIRRA: já to řeším u dítěte momentálně ani ne čtyřletého, u nějž přesně vím, kde jsou spouštěče problémů (a nejsem slepá a vidím, jak většina rodiny preferuje holčičky a moc mě to bolí a moc se snažím ho před tím odstínit). Doufám, že řešení "vlastní malý dárek" budeme aplikovat letos a maximálně ještě napřesrok, potom už s ním bude domluva dostatečná, aby pochopil, co to znamená, že dneska oslavujeme den někoho jiného.

Jen nabízím pohled z druhé strany barikády, ze situace, kterou jsem si s jedním dítětem představit nedokázala.

TRISSIE: Jednoduše nemáme "velké dary" a "dny se zvláštním významem" :) Každý den je dobrý a i za jednou korunou je dost práce a děti mi s prací dost pomáhají, takže to vědí i fyzicky. Měřidlem je spíše nutnost to něco mít nebo ne, a analýza stávající situace: zda to co něco máme nás činí šťastnějšími, nebo nás to omezuje...
Ale je potřeba asi mít i toho příliš (například příhrn od jedné babičky) aby se zjistilo, že je to vlastně na obtíž. (Něco jako Buddhovo prohlédnutí, kdy přes naprostý blahobyt všeho dospěl k naprosté prostotě a následně již ničemu nepřikládal zvláštní význam a byl konečně šťastný. Ale samozřejmě žil jinak.) Pro spoustu věcí se prostě potřebují peníze a něčím si člověk udělá radost. Něco ho poučí. Tak nějak pořád všichni v rodině o všem mluvíme a rozebíráme a to nás baví a těší. Nevím. Možná je to tím autismem jiné, máme radost z prosvítajícího světla, z nějakého detailu, zvuku, tepla, pozorování akvária, lidí... pořád něco :)

DALEEN: jo! tohle dělali naši, říkalo se tomu "cena útěchy", mělo to jim zaručit klid a ve skutečnosti to tu případnou dětskou závist jen podporovalo, když pak jedna něco někde jo a druhá ne. A teď to dělaj coby prarodiče zas, i přes můj nesouhlas. Přitom vidím na prostřední holce, že jí upřímně dělá radost něco sestře k svátku dát a vůbec neřeší sebe a to se snažím podporovat, že radost je společná, z dávání i dostávání

ZEMINO: To mi připomíná můj velký "špatný" vzor, kterým jsou pro mě moji synovci. Jsou to báječní kluci, dobře vychovaní. Ale je fakt jedna věc se kterou nejsem schopná se srovnat.
Je jim pět a sedm a od začátku dostávají dárky k narozenímám a svátkům oba. Tedy když má narozeniny jeden, dostane dárek (ideálně stejný aby se náhadli) i ten druhý. Osobně mi to přijde děsivé, protože neznají tu jedinečnosti dne, který má být jen a jen toho jednoho.
Takže když ten mladší slavil páté narozeniny, dostal starší aktovku do školy. A co mi přišlo smutné, že se mnohem větší pozornost věnovala tomu staršímu a jeho aktovce, než mladšímu.
Bohužel to švagrová praktikuje i na nás. Takže když k nám přijedou, že slavíme něčí svátek, narozeniny, tak vozí dárek i našemu synovi.

Odnesla jsem si z toho to, že moje děti budou mít každý svůj narozeninový den. Speciální a výjimečný. I kdyby měly dostat jen dort. Fakt si myslím, že není problém to dětem vysvětlit, že má bráška nebo sestřička narozeniny nebo svátek a že mu popřejí a dají dárek.

Ale že se nákup neomezí na určité datum ještě neznamená, že to musí být nutně častěji či více, než je počet dní kterým někdo přikládá zvláštní význam.

ADD: to už je dost mimo záběr tohohle klubu, ale pokusím se nějak srozumitelně vysvětlit svůj přístup... My máme s manželem velmi podobný přístup k penězům - u většiny zbytných věcí si spíš řekneme, že je nepotřebujeme, i když bychom si je koupit mohli (a koupit bychom si je mohli právě proto, že si většinou řekneme, že tu konkrétní věc nepotřebujeme). Pokud už jeden nebo druhý přijde s tím, že něco opravdu chce/potřebuje (ať už pro sebe, nebo pro provoz domácnosti/domu/zahrady), po těch letech jeden o druhém víme, že to zvážil důkladně a nejde o nějaký náhlý impuls.
A rádi bychom, aby si podobně zdravý přístup k penězům vytvořily i naše děti. Protože budou vyrůstat v daleko lepším materiálním zabezpečení, než my (manžel je z chudých poměrů, u nás začalo být finančně dobře až v době, kdy já už měla základní návyky vytvořené a i potom na mě v mnoha ohledech byla aplikovaná "umělá chudoba" - nešetřilo se na vzdělání, na zážitcích, na kvalitě věcí, ale musela jsem se vždycky rozhodnout pro nějakou konkrétní věc/činnost).
Nechci, aby spadly do pasti toho, že "peníze jsou automaticky" - protože pak by je čekalo poněkud drsné probuzení (nebo, a to beru jako ještě horší výsledek, taky ne - viz moje sestra, která je prakticky profesionální parazit). Až budou "mít rozum", doufám, že bude možné se s nimi domluvit, ale v předškolním věku fakt nečekám, že budou chápat hodnotu peněz - a proto jim ukazujeme, že "velké dárky" jsou něco speciálního, co je jen při omezeném počtu příležitostí. Koneckonců, i my sami tíhneme k tomu, si ty větší věci nadělit opravdu k nějaké příležitosti (i když tam je část motivace to, že nejde jen o povolenku, ale skoro o imperativ se rozmazlit něčím zbytným, co by nám jinak smysl pro finanční disciplínu zatrhnul :-)