VESPER_INDIGO: Můžu potvrdit, co píše ADD. Pro moje dva mimoně je skautský oddíl dokonalé dobro. Ten starší už vlastně ani není takový mimoň! Na skautech (těch "našich" teda aspoň) miluju to, že jaksi dokážou vytvořit atmosféru, kde každý, i ten, kdo si jinak vůbec nedokáže najít kamarády, se cítí přijatý a začleněný. Že dávají dětem důvěru a samostatnost a ty děti jim to oplácejí. Že dokážou ke každému z té hromady dětí zároveň najít individuální přístup. A tohle všechno dokážou osmnácti- až dvacetiletí mladí lidé.

Náš mladší syn chodí do skauta už dva roky, ale na táboře byl poprvé (na výpravy jezdil, na víkend jsme si troufli, ale na delší dobu ne). Je skutečně náročné dítě, má neuropsychické onemocnění. Tábor si strašně užil, potíže byly minimální, a když jsem pak mluvila s jedním z jejich vedoucích a on mi vyprávěl, co všechno s ním dělali, jak se postarali, aby byl v pohodě a s ním i všichni ostatní, s jakým porozuměním a klidem to bral, tak mi jenom padala čelist. A on se tvářil, jako že je to normální! Já ty skauty miluju prostě.

ADD: počkat, to zní trochu jako by se usmívalo právě to řešení mezi řádky!

Možná, že by se dotyčný dítě začalo chovat jinak i doma i všude, kdyby se *nějak* stalo, že si získá respekt, zájem nebo obdiv nebo tak něco u svejch vrstevníků!

VESPER_INDIGO: Jak říkám, řeším to už asi osmnáct let. Na nic jsem nepřišla, než že zabírá trpělivost (asi jí stačí trocha, protože já ji nemám - ale prostě se to nesmí vzdát), důvěra a láska. A ještě jedna věc - jako vedoucí mě dost posilovala ta neuvěřitelná odhodlanost maminek svým dětem (teda konkrétně synům, holky to snad nemívaj) pomoci, zlepšit jim situaci v kolektivu. Když jsem viděla, co všechno podnikají ony, motivovalo mě to vymýšlet hry těmhle dětem na míru, aby měly šanci vyhrát, aby zažily, jaké to je, když je vrstevníci obdivují, aby získaly motiv to chtít zažít znovu, i když už to nebude tak snadné. A neustále vysvětlovat jejcih kolegům, že to či ono nebylo zničeno ze zlé vůle... i když mi samotné škubalo v zátylku a brněly mě prsty. :-))) Ale fakt, dneska jsou z těch kluků úplně skvělí mladí muži, co potřebují, to zvládají, a navíc nejsou průměrní.
Tak když ne trpělivost (tu denodenní), aspoň tu lásku a důvěru... a počkat deset let. A pro sebe čokoládu. :-)))

VESPER_INDIGO: Tak to ti přeju hodně štěstí a když se ti to povede, určitě se poděl. :-)
Řešila jsem to jako vedoucí, když jsem váhala, jestli dotyčné dítě zabít, vyhodit z oddílu nebo dál číst knihy a obcházet odborníky a radit se, co s ním. Řeším to teď, když mám dva podobné mimině za syny a v duchu se omlouvám matkám svých bývalých svěřenců, že jsem si myslela, že je to projev nezvládnuté výchovy.
V tomhle je pravda, že hodně věcí považují za problém dospělí a ne děti, takže fakt, že má dítě hlavu otevřenou, ti nepomůže. Dítě má problém s tím, že si s s ním ostatní nechtějí hrát, nemá problém s tím, že šlo tři dny v jedněch ponožkách a jednom triku, že v tom i spalo a často ani s tím, že nevečeřelo. Háček je, že si nespojí svoji mimiňovitost s tím, že ostatní se s ním nechtějí bavit. A mám pocit, že se jim to nespojuje ani zpětně, jen se naučí nebýt takoví mimoni, ale nevědí, že někdy mimoni byli/ byli tak vnímáni.

JELLYBEAN: Jestli mluvis o nejakych jednorazovych komercnich taborech, tak mozna, tam na systematickou praci neni prostor a cilem vedoucich muze byt jen vydelek. Ve skautu se pocita s mnohaletou praci a vedouci jsou motivovani prave vychovnymi vysledky (nejsou placeni, za akce plati stejne jako deti), takze pro ty to vyzva opravdu je. Ono je to vychovne i pro ty nemimone, naucit je, ze pratelstvi je cennejsi nez vyhra a ze kdyz maji v druzine nejake ucho, nesmeji si nechat zkazit naladu tim, ze prohrali. A ze i oni mohou mit radost z toho, jak se jejich kamarad, trebas pomalu, zlepsuje.

Spíš jsem reagovala na to, ze prostě tábor nesamostatné nebo jinak problémové dítě nezmění...a nemyslím si, ani, ze je to challange pro vedoucího, že i kdyby 100x chtel, tak má pouze minimum času na dítě nějak zapůsobit. Spíš bych řekla, že je to osobní challange, jak se takovým dítětem nenechat otrávit a zůstat nad věcí. A jsem více méně přesvědčena, že i když dítě na táboře pochytí nějaké dobré návyky, tak po návratu domů se okamžitě vrátí do starých kolejí.
Každopádně tím nemyslím, že by se tyto děti na tábory nemely posílat nebo jinak vyřazovat....prostě ale neveřím, že je to nějaké řešeni samotného problému.

JELLYBEAN: Jasně, že dostat takovéhle dítě do oddílu není snem každého vedoucícho; na druhou stranu, nikdo není tak naivní, aby si myslel, že lze do oddílu přijmou jen děti zcela samostatné, optimistické a týmově založené. A byla by to nakonec i dost nuda. Bezproblémové děti přijdou a odejdou, ale tyhle, které má na začátku člověk chuť uškrtit, pokud to neudělá, si zamiluje a vzpomíná na ně dlouhé roky. A fungující oddíl pár takových dětí vždycky snese. Rodiče se holt musí smířit s tím, že dítě občas přiveze jen půlku věcí, s kterými odjelo, občas si způsobí puchýře, protože si do pohorek zapomnělo obléct ponožky a občas nejí, protože mu přece nikdo neřekl, aby jedlo. Ale přežily to nakonec všechny a většina bývá zpětně ráda, že měly příležitost se trochu zocelit. :-)