Opilá bolem ve smetí mé duše,
zabíjím oceán - krutě, jednoduše
zarývám jehlici černou jak leden...
Jsem vděčná jen za jedno:
Je pouze jeden.

Bývaly doby, kdy,
sobě světlastínem,
tančila jsem
a v tom světě jiném
tleskali duchové
do rytmu mého smíchu…
Je to pryč,
v dálce,
v šedošedém tichu,
kde přízraky mých strastí
kývají na pozdrav.

Deštivé oči
na mrtvém svatostánku,
bdění s ostruhami
zas brání mému spánku,
mám boky rozbodané.
"Můj! Pane?"
křičím Bezednu.
Z té rány krutě pod pás se
asi
jen tak nezvednu.

V kadeřích šediny vzpomínek
na nebe,
na slunce,
na opál v peřinách...
Všechno je ztraceno,
zůstává jenom
strach
strach
strach.
V sebe.

(Omlouvám se za ještě nižší kvalitu posledních básní než je obvyklé, ale hned příště se zkusím polepšit. ;)


Vlasy mi sahaj‘ po kolena,
už jsou to nejmíň stovky let,
co bolest, mrcha, byla němá
a já nechtěla zabíjet.

Svlíkáš se z kůže,
po sluncích,
po planetách,
v černotmě
hledám lež
ve tvých větách,
v úplňku tančím
pro doteky
novu.
Zpíváš svou píseň,
tak ohranou.

Znovu.

Dopisní

Pitomý kýč,
jak růžová paleta,
trylkuje, zpívá
a leze mi do světa,
znuděně zívá a tiskne mě –
ve snaze
přidat pár slz
k té mé zbytečné námaze.

Písmo se kroutí
na papíře bez skladu
na další rýmy
už fakt nemám náladu,
ospalá zírám
na tři bílé řádky
a jedinou větu:
Prosím, pojď zpátky.

V krvi denních zbytečností,
když sténám
a padám na kolena,
s ostřím
z ohlodané kosti

pálím v zádech.
Zatracena
Proklínám tmu ve tvých dlaních.
Stmíváš se.
vždy o svítáních.

Ležíme v plamenech.
Krvavé paty
nám pro touhu svázaly ostnaté dráty.

Bylo to pár dní.
Jen několik chvil
listopadu
s krásami touhy,
barevných sadů...

Bylo to pár dní
a teď doufám,

že i poslední.

Zpitá
vítězně u dna láhve
zpívám
baladu pro nikoho.
To rudé víno,

ach Bože,

jako moje krev.

Křik vran
v ústech
z malachitu.
Ze všech stran
slétají se,
do pocitů,
do snění.
Hlava třeští.
Rty barvy jedu
a slova
k zbláznění.

(A jak si můžete všimnout, dnes mám obzvlášť kýčovitě tvořivou náladu. :P )

Neznám, nevím, nechci, nesmím –
“ne“ je spousta, kde je “ano“?!
Někde, v duši znamenáno,
pohřbeno i… vykopáno.

Nemám ráda muže,
co mě svlékaj donaha,
čert ví kdo za to může
když mi mizí odvaha.

A nemám ráda muže,
co doma pohostím,
a potom, v rukách růže,
mě opustí.
Já vím.

Mám stížnost!
Dnes mi sebrali
všechno, co jsem kdy měla.
Mou duši, to když plivali,
doteky hrdost těla.

Jsem troska.
Ano, já to vím
a není asi proč si lhát,
když krví znamenám mám klín
a rty se zapomněly smát.

A přesto!
Dnes mi sebrali
i poslední kus citu.
Vše zničili a zdupali.
Je konec blahobytu.

Vzácně romantická

Zastavil mě jednou muž,
měl tváře plné smutku,
a ptal se jestli nemám nůž
a touhu k dobrým skutkům.

Já na to, dobrák od kosti,
jen kývla, beze ptaní
a s rozněžnělou starostí
chtěla znát jeho přání.

Snad usmál se i nad něčím,
když hlavu stočil stranou,
a řek‘, ať život ukončím
mu teď jedinou ranou.

Tak udělala jsem, co chtěl,
vše bylo tak, jak mělo.
On zemřel šťastný, zapomněl,
odešla duše, tělo…

Hned další den však přišel zas,
mně roztřásly se ruce.
Měl roztoužené oči, hlas…

Už zase další srdce.

Jak dítě zírám do výlohy
plné panenek.
Jen postávám a mlčím,
zmámená, navenek.

Jak dítě zírám do výlohy
na kouzelné vláčky.

Ach promiňte.
Vždyť já už vlastně
nechci žádné hračky.

(Tak trocha odporného kýče... ;)

Ty staré, krásné
vzpomínky a jména,
všechny jsou propité
a mizí do ztracena,
ty všechny,
o které jsem kdy stála...
Jsem dítě,
tak naivní a malá -
- a Bože?
Kdo mi je vrátí?

Jsem unavená, promiňte,
jsem unavená žitím.
Jsem unavená svítáním
i věčným krupobitím.

Jsem unavená, no tak co?!
A už mě bolí záda
od shýbání a pokleků.
Celá ta maškaráda
dam a pánů v obleku - !

Jsem unavená. Promiňte.
Už dochází mi slova.
Snad zítra, zase - pro radost -
zkusím to jinde. Znova.

Jaro

Jaro přišlo!
To je krásy!
Všude zní
veselé hlasy!

Jaro přišlo!
To je sláva!
Květy pučí,
roste tráva!

Jaro přišlo!
Zvěř má mladé,
stromy rozkvétají
v sadě!

Jaro přišlo...!

Ne, to stačí!
Brouci lezou
v květináči,
deště,
bláto,
senná rýma...

Jaro... hm...
tak to je prima.