Svlékáš mě
po dnech,
z řas černých
stuh.

Svlékáš mě,
ty, tvůj dech
na dlaních.
Bůh.

Rozdmýchaná,
v očích popraskané
střepy
škrtím,
křečí
zkamenělou žitím,
vzduchoprázdno.

Falešná,
rty ztvrdlé
agónií
a ty,
až zabušíš na známou strunu
staneš se tím
prázdnem
ve mně.

Mám strach -
každý večer, když zhasínám světlo
a stíny se plíží po koutech,
každý večer,
když, zlomená vodopády,
tisknu v dlaních prázdno,
ten strach,
že jsem starší.
Starší než se zdá.

Jsem tu sama
a nikdo sem nesmí
jen já
a tma za okny.

Jsem schovaná
a až vykoukne slunce,
zamávám mu
a pak zmizím,

schovaná,
jako pára
a krása pampelišek
a půlnoční stíny

jako ta noc.

Zpřelámaná
dopisy spletenými z trávy
tvými ústy,
slovo od slova,
když šeptáš
ozvěnou mých strachů
v bílých nocích

ale jen pro mě

Pás
cudnosti
z kvetoucího bolehlavu
rozetřít po stehnech.

Sražený dech
smýt z okenic,
těch našich.
zítřků

Krátká

Je-li vášeň hřích
a bolest požehnání,
pak nechci na očích

mít Boha.

Zvrácená
V touze
po ničem v tichu,
na prsou cejch
těch prastarých hříchů
pálících
polibky
v večerní kávě.
Ozvěna
cizích
slov

TAM!

V mojí hlavě.

Krčím se v koutě,
cihly mých snů
mě do hlavy bijí –
- jen v jedno už doufám.
Že to nepřežiji.

Opilá bolem ve smetí mé duše,
zabíjím oceán - krutě, jednoduše
zarývám jehlici černou jak leden...
Jsem vděčná jen za jedno:
Je pouze jeden.

Bývaly doby, kdy,
sobě světlastínem,
tančila jsem
a v tom světě jiném
tleskali duchové
do rytmu mého smíchu…
Je to pryč,
v dálce,
v šedošedém tichu,
kde přízraky mých strastí
kývají na pozdrav.

Deštivé oči
na mrtvém svatostánku,
bdění s ostruhami
zas brání mému spánku,
mám boky rozbodané.
"Můj! Pane?"
křičím Bezednu.
Z té rány krutě pod pás se
asi
jen tak nezvednu.

V kadeřích šediny vzpomínek
na nebe,
na slunce,
na opál v peřinách...
Všechno je ztraceno,
zůstává jenom
strach
strach
strach.
V sebe.

(Omlouvám se za ještě nižší kvalitu posledních básní než je obvyklé, ale hned příště se zkusím polepšit. ;)


Vlasy mi sahaj‘ po kolena,
už jsou to nejmíň stovky let,
co bolest, mrcha, byla němá
a já nechtěla zabíjet.

Svlíkáš se z kůže,
po sluncích,
po planetách,
v černotmě
hledám lež
ve tvých větách,
v úplňku tančím
pro doteky
novu.
Zpíváš svou píseň,
tak ohranou.

Znovu.

Dopisní

Pitomý kýč,
jak růžová paleta,
trylkuje, zpívá
a leze mi do světa,
znuděně zívá a tiskne mě –
ve snaze
přidat pár slz
k té mé zbytečné námaze.

Písmo se kroutí
na papíře bez skladu
na další rýmy
už fakt nemám náladu,
ospalá zírám
na tři bílé řádky
a jedinou větu:
Prosím, pojď zpátky.

V krvi denních zbytečností,
když sténám
a padám na kolena,
s ostřím
z ohlodané kosti

pálím v zádech.
Zatracena
Proklínám tmu ve tvých dlaních.
Stmíváš se.
vždy o svítáních.

Ležíme v plamenech.
Krvavé paty
nám pro touhu svázaly ostnaté dráty.

Bylo to pár dní.
Jen několik chvil
listopadu
s krásami touhy,
barevných sadů...

Bylo to pár dní
a teď doufám,

že i poslední.

Zpitá
vítězně u dna láhve
zpívám
baladu pro nikoho.
To rudé víno,

ach Bože,

jako moje krev.