Rozdmíchám tu ještě diskusi o Vladimírovi 518. Tady si dva autoři, kteří chtějí být uváděni pod pseudonymem, sypou popel na hlavu za to, že pro Vladimíra napsali text do jeho knihy Kmeny:
Jak jsme šlápli do hovna
Šlápli jsme do hovna. To lejno je tištěné na masivním papíře, má stovky stránek a honosí se titulem „první opravdová kniha o subkulturách v Česku“. Za tři dny se po něm zaprášilo ve všech knihkupectvích, každý chtěl mít doma svůj bestiář subkultur, svou orientační pomůcku a svou záruku, že se neztrapní v oduševnělé trendařské konverzaci. Brzy čekejte dotisk.
Sračku posvětil sám Vladimír 518, otec syn i duch svatý českého subkulturního žití, tak na ní přece nemůže bejt nic špatnýho. Není. Až na to takřka streetartově skryté logo Budvaru, kterej celou tuhle subkulturní srandu zasponzoroval. Až na to, že se z postoje udělala póza, z dobrodružství sebeprezentace a z český scény rybníček „kmenů“ (rozuměj: stylizací), ve kterém jsme všichni tak úžasně kreativní a zajímaví, zkrátka někteří za pět set osmnáct a jiní bez dvou za pět set dvacet.
Všechnu moc image! Knížka je svojí formou především fotoalbum. Dává jasně najevo, že důležité nejsou obsahy, ale co nejvykroucenější převlek. O podobě fotek se sice nejdříve tvrdě licituje, něco se dohodne a něco slíbí, ale nakonec zjistíte, že je stejně všechno jinak a vy si připadáte jak Veronika Žilková. Navíc docela právem, dávno přeci z vlastní zkušenosti víte, že novinářům se nemá a nedá věřit (ani když sou to kamarádi kamarádů.)
Sexismus každodenního života. „Drsný kluci maj rádi drsný holky,“ píše se v nadpise jedný kapitoly. Co dodat? Snad už jen čísla: z rozhovorů, kterými končí každá kapitola, je jich 31 s muži a 4 s ženami. Z osmadvaceti autorů všech kapitol jsou ženy pouze dvě. Jo, jasně, drsný kluci maj rádi drsný holky, ale radši je pro jistotu nepustěj ke slovu.
Jak se zaprodat snadno a rychle. Návod pro začátečníky i středně pokročilé: 1) Myslete na to, že když to neuděláte vy, udělá to někdo jinej (a hůř!) – taková věčná výmluva všech kolaborantů s čímkoli 2) Myslete na to, že vaše jedinečná zkušenost a vaše zaručeně jiné formální zpracování bude tak subverzní, že samo popře jakoukoli snahu subkulturu zneužít a prodat. 3) A pak už jen sledujte výsledek – váš text září ve fotoalbu jako všechny ostatní a vy si můžete akorát tak opakovat, že jste to všechno tak nějak od začátku tušili…
Ironie přilepená ke ksichtu. Fotoalbum příznačně končí hipsterama, z hlediska knihy jakousi meta-subkulturou. Autor na tomhle „kmeni“ oceňuje ironii a nadhled – co na tom, že tahle ironie nevede k určité schopnosti odstupu a nadhledu, ale k póze. Hipstři jsou jako mnozí rapeři, u nichž už nikdo a ze všeho nejmíň oni sami nejsou schopni rozpoznat, co je přehánění a co už ne. „Ironie“ a „nadhled“ je zároveň ochočovací mechanismus vůči subkulturám: Tak už se klucí neberte tak vážně, my tomu rozumíme, taky jsme byli mladý, stylizovaný a tvořiví. Jste (z)boží, tak se tomu zasmějte.
Pat a Mat