Kdyz jsi se vratil do hotelu, koberec pred tvym pokojem byl mokry.
Nemel jsi sanci dozvedet se, ze je mokry, protoze tu byl on.
Nemohl jsi vedet, ze se prilis stydel jit domu ke sve zene, a tak cele hodiny prochodil v desti, az se nakonec posadil u tvych dveri a doufal, ze te premluvi. Nemohl jsi vedet, ze to vzdal prave pred chvilickou, ze zrovinka usoudil, ze to, co dela, je trapne, ze se zrovna vydal dolu po schodech, zatimco ty jsi jel vytahem nahoru.
Jsi v Pusanu.
Sedis opily na kraji postele. Chces si lehnout, ale nemuzes, kdyz to udelas, bude ti spatne. Zabloudis pohledem na hodiny. Je teprve deset vecer, tva pritelkyne tak akorat dorazila do prace. Pracuje jako graficka. Zvednes sluchatko, zavolas ji z podnikove telefonni karty.
"Cau brouku!" rekne, stastna, ze ses ji ozval. "Tak jak to jde? Jaky to tam je?"
Otevres usta, ale nevis, co odpovedet. Mas pocit, ze chces rozhreseni, takze ji vypravis, co se toho dne stalo, vynechas tu cast s mokrym kobercem, tu cast, kterou neznas. Ale kdyz ti da rozhreseni, prohlasi, ze jsi udelal, co jsi udelat musel, uvedomis si, ze o tohle vubec neslo. Nechtel jsi, aby ti rekla, ze jsi udelal spravne, bylo ti fuk, jestli si mysli, ze jsi udelal spravne nebo ne, protoze ty uz jsi vedel, ze to bylo spravne, proste jsi chtel aby rekla: "Ja vim, jake to je."