Jsem se svým štěstím velmi spokojen, dokážu je snášet ještě
hezky dlouho. Ale když mi to štěstí občas poskytne chvíli času,
abych se probudil a pocítil svou touhu, pak mé veškeré toužení
nesměřuje k tomu, abych si své štěstí navždycky podržel, nýbrž
abych znovu trpěl, jenže krásněji a méně žalostně než dřív.
Toužím po takových utrpeních, která mi dají ochotu a vůli zemřít.

Při každém takovém životním otřesu jsem nakonec vždy něco
získal, to se nedá popřít, trochu svobody, ducha, hloubky, ale i
samoty, neporozumění, ochladnutí. Z měšťáckého hlediska znamenal
můj život od jednoho takového otřesu k druhému neustálý sestup,
stále větší vzdalování od toho, co je normální, co je dovoleno, co je
zdravé. Postupně jsem ztratil povolání, rodinu, domov, stál jsem
mimo všechny sociální skupiny, sám, nikým nemilován, mnohými
podezírán, v ustavičném, břitkém konfliktu s veřejným míněním a
morálkou, a i když jsem stále žil v rámci měšťáctva, byl jsem celým
svým cítěním a myšlením uprostřed tohoto světa cizincem.
Náboženství, vlast, rodina, stát pro mne pozbyly ceny a už se mě netýkaly,
chvastounství vědy, spolků a umění mě naplňovalo odporem; mé
názory, můj vkus, celé mé myšlení, jímž jsem se kdysi skvěl jako
talentovaný a oblíbený člověk, zpustlo, zdivočelo a bylo lidem podezřelé.
Byť jsem při svých bolestných proměnách získal i cosi neviditelného
a nepostižitelného, musel jsem za to draze platit, od proměny
k proměně se můj život stával tvrdším, svízelnějším, osamělejším, ohroženějším.

Kdo okusil i jiných dní, zlých dní se záchvaty dny či bolestí hlavy,
která se drápkem pevně zachytí za očima a všechno, co člověk
vidí a slyší, ďábelsky přečaruje z radosti v trýzeň, či dní duševního
skomírání, oněch zlovolných dní vnitřní prázdnoty a zoufalství, kdy
se na nás uprostřed zpustošené a akciovými společnostmi vysávané
země šklebí na každém kroku svým prolhaným a sprostým plechovým
jarmarečním leskem svět lidí a takzvaná kultura jako dávidlo, v
našem vlastním chorém já ještě koncentrovanější a vyhnaná až po
sám vrchol nesnesitelnosti - kdo okusil chuť oněch pekelných dní,
ten je s takovými normálními a polovičatými dny jako tím dnešním
velmi spokojen, vděčně sedí u teplých kamen, vděčně zjišťuje při
četbě ranních novin, že ani dnes nevypukla žádná válka, ani nebyla
nastolena žádná nová diktatura, že nebylo odhaleno žádné obzvlášť
křiklavé svinstvo v politice a hospodářství, vděčně ladí struny své
zrezivělé lyry k tlumenému, mírně radostnému, téměř spokojenému
děkovnému žalmu, jímž nudí svého tichého, mírného, bromem trochu
omámeného ubohého boha spokojenosti, a v mdle dusném vzduchu
té spokojené nudy, té bezbolestnosti tak hodné díků se oba, naprázdno
kývající ubohý bůh i mírně prošedivělý, tlumeně žalm prozpěvující
ubohý člověk, jeden druhému podobají jako dvojčata.