Vzdycky, kdyz jsem byl malej, tak jsem si predstavoval, jak asi skonci svet. Predstavoval jsem si to jako pretechnizovani spolecnosti, sveta jako takovyho, predstavoval jsem si lidi, kteri uz davno zapomeli, odkud prisli a kym vlastne jsou. Predstavoval jsem si obrovska mesta plna vselijakejch hi-tech veci, ale ani kousku zelene. Predstavoval jsem si lidi, kteri naprosto netusi nic o prirode nebo volnosti jako takove. Predstavoval jsem si televizni spolecnosti, ktere lidem prodavaji z tepla jejich domova "instatni relaxaci".

Je to par tydnu zpet, co mi kamarad poslal "dest.mp3". Pokud takle nekonci svet, tak uz fakt nevim.

FRÁŇA ŠRÁMEK: RAPORT

Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád -
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha -
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá…

Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?:
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád -
ty už ho nechceš… proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova -
hó, toč se, světe, toč…

Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým -
co měl jsem říci jen…?

Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc -
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…

7 pater

Nikdy nic nebylo bliz. Nikdy nebylo nic snazsiho nez todle. Staci tak malo, tak smesne malo. Denne vynalozis bilionkrat vice energie jen na to, aby jsi se udrzel pri smyslech a vnimal okoli. O energii potrebnou na ten zbytek radeji ani nemluve. Staci se jen posunout o 20 cm a je po vsem. Tolik svetel kolem, tolik lidi vsude, takova zima. Clovek zacina premyslet, jake by to asi bylo, to vsechno videt z letu. Roztahnout kridla a proste se jen rozletet. Neni tu nikdo, kdo by te drzel, neni tu nikdo, kdo by te premlouval, neni tu nikdo. Nikdy tu nikdo vlastne ani nebyl. Zacina se ti valit do nohou krev, mac pocit, jako bys sedel na kolotoci a odstrediva sila ti chtela roztrhat na kousicky. Mas chut pustit dolu botu, overit si, ze je to dolu fakt velka dalka. Je ti smutno, zima, mas chut nekomu zavolat ale vlastne ani nevis komu. Cely tvuj telefonni seznam jsou lide, kteryma jsi chtel kdysi byt, aspon na chvili. Jake by to asi bylo. Premyslis nad vsema tema svetlama, co vidis. Kazde to svetlo znamena jeden lidsky zivot, kazde to svetlo je jedna existence. Mirne fouknes smerem k tem svetlum, zkousis, zda treba neshasnou. Poustis dolu jednu botu. Je to fakt dalka. Premyslis nad svym zivotem, premyslis nad vsema tema vecma, ktere nikdo nikdy nemuze pochopit. Pripadas si hrozne sam. Zacinaji ti drncet zuby zimou, klepes se jako osika a porad si rikas, ze reseni je vlastne uplne jednoduchy. Tak strasne jednoduchy. Staci tech 20 cm doprava. Premyslis nad vsema tema lidma, co denne potkavas, premyslis nad prodavacem gyrosu, premyslis nad vsema tema vetma, co se ti honi hlavou. Kurva. Mas hrozny vztek na vsechny ty lidi, mas vztek na sebe, na celej svet. Poustis dolu druhou botu. Mas pocit, ze leti dele, ze si ten pad vychutnava. Mas pocit, nikdy nedopadne, ze poleti vecne. Urcite padala aspon 30 vterin. Rikas si, zda by nebylo lepsi zacit od zacatku, vynechat ty stupidni casti, kde jsi zjistil, ze pravda je neuveritelne horka vec. Vynechat to umirani nekolikrat za tyden. Vynechat hovory sam se sebou, vynechat hovory s bohem, vynechat vse, co te dela tim, kym ted jsi. Uz davno jsi pochopil, ze pokud clovek chce neco vazne pochopit, musi si to prozit. A uvnitr mas drasajici pocit, ze todle vsechno, vsechno vsecicko, jsi vlastne chtel, ze sis to vybral, ze to byla tvoje volba. Ze vse, co vidis kolem sebe, je tu pro tebe. Mozna ses prepocital, mozna sis myslel, ze vydrzis vic, nez doopravdy dokazes zvladnout. Mozna nejses tak silnej, jak sis myslel. Mozna tech 20cm, mozna tech 7 pater je vse, co mas a vse, co jsi kdy mel.

We can end all of this. Just say the word.

Nemeli bychom do zivota vkladat priliz optimismu, lide by pak rikali, ze jsme snilci.
Nemeli bychom vsak nahlizet jen na to spatne, to by pak rikali, ze vsechno vidime jen cerne.
A kdybychom se snazili jit tou stredni cestou, museli bychom cely zivot jen mlcet.

"Proc nikdo neposloucha, dokud lidi nezacnou pachat sebevrazdu?" -- Abas Amini, iransky basnik

nechcete jit pryc?

War.
War never changes.
The Romans waged war to gather slaves and wealth.
Spain built an empire from its lust for gold and territory.
Hitler shaped a battered Germany into an economic superpower.
But war never changes.

In the 21st century, war was still waged over the resources that could be acquired.
Only this time, the spoils of war were also its weapons.
Petroleum and uranium.
For these resources, China would invade Alaska, the US would annex Canada, and the European Commonwealth would dissolve into quarreling, bickering nation-states, bent on controlling the last remaining resources on Earth.
In 2077, the storm of world war had come again.
In two brief hours, most of the planet was reduced to cinders.
And from the ashes of nuclear devastation, a new civilization would struggle to arise.

The end of the world occurred pretty much as we had predicted; too many humans, not enough space or resources to go around. The details are trivial and pointless the reasons as always, purely human ones.

The earth was nearly wiped clean of life, a great cleansing. An atomic spark struck by human hands, quickly raged out of control. Spears of nuclear fire rained from the skies, continents were swallowed in flames and fell beneath the boiling oceans. Humanity was almost extinguished, their spirits becoming part of the background radiation that blanketed the earth.
A quiet darkness fell across the planet lasting many years. Few survived the devastation.