Pomahas sve dceri se skolnim projektem o krutem zachazeni se zviraty, na kterem pracuje, o ruznych zpusobech, jak lide zneuzivaji zvirata, a nahodou prijdes na rozhovor s muzem, ktery vedl jednotku psovodu ve Vietnamu.
Kdyz se ho ptaji, jestli si mysli, ze vyuziti psu ve valce bylo krute, jestli mu jich nebylo lito, protoze oni tam nebyli dobrovolne, protoze nemohli nijak ovlivnit, jestli tam pojedou nebo ne, odpovedel:
"Ja vam o tech psech neco reknu - oni to fakt milujou, jsou radi soucasti tymu, strasne radi maji nejaky ukol, strasne radi pracujou. Kdyz jen tak posedavame a cekame na rozkaz, oni se nudi. Dokonce i kdyz je hladime a hazime jim zbytky a hrajeme si s nimi, porad sedi na fleku a vyjou a skuci a vrti se, dokud nedostaneme rozkazy.
A pak jsou prvni, kdo sedi na nakladaku. Vyskoci tam a funi a sklebi se a prechazeji, dokud se nakladak nepohne. My tam sedime, premyslime, jestli se vratime, a oni se nemuzou dockat, az tam budou.
A ja vim, co chcete rict: Oni nechapou, ze tam muzou umrit - nevedi nic o bolesti.
No tak ja vam reknu jeste neco - i kdyz jsou zraneni, nechteji prestat a zenou se dal. Kdybyste totiz ty psy znali, kdybyste s nimi stravili nejakou dobu, misto abyste mysleli, ze jsou stejni jako ten pudlik, co mate doma, vedeli byste, ze je nelitujete nejvic, kdyz se jim neco stane.
Nejvic je litujete, kdyz prijde dalsi rozkaz a oni bezi k nakladaku na trech nohou, nebo spatne odhadnou, jak vyskocit na korbu, protoze prisli o oko.
Nejvic je litujete, kdyz nakladak odjizdi a vy se ohlednete a vidite, jak tam stoji, knouraji, premysleji, proc nemuzou jet s vami, premysleji, kde udelali chybu.
Nejvic je litujete, kdyz vidite, ze nevedi, ze jejich zivot je u konce, ne kdyz nechapou, ze by mohl skoncit."