Major se podíval dolů na dětskou tvář. Byl to zvláštní kluk, opravdu zvláštní.
Uzavřený, jakoby duchem nepřítomný. Ale tak teď vypadaly všechny děti.
Všechny, co přežily. Tiché. Klidné. Spoutané děsivým, úporným fatalismem. Nic
je nemohlo překvapit. Byly smířené se vším. Nechápaly, co to znamená být
normální, ať už fyzicky nebo psychicky. Neznaly přirozený běh věcí, obyčejný
život. Narodily se do světa, kde se s ničím nedalo předem počítat, do světa,
kde zvyky, mravy, všechno, čím se vymezuje proces učení, to všechno bylo pryč.
Zbyla jen bezprostřední, krutá zkušenost.