Descartuv formalni dukaz boha (volna interpretace)

1. Everything, including ideas, has formal reality.
2. Ideas have objective reality as well as formal reality.
3. All ideas and only ideas have objective reality.
4. All ideas have the same amount of formal reality.
5. Different ideas have different amounts of objective reality.
6. The cause of an idea must account for the objective reality as well as the formal reality of the idea.
7. The cause of an idea must have at least as much formal reality as the amount of formal reality the idea has.
8. The cause of an idea must have at least as much formal reality as the amount of objective reality the idea has.
9. If i is an idea of x, then x is the object of i.
10. The amount of objective reality an idea has is equal to the amount of formal reality that its object has, or would have if it existed.
11. Let i be an idea, iF be the amount of formal reality i has, iO the amount of objective reality i has, and let c be the cause of i.
12. Then c must have formal reality that is equal to or greater than iF and that is also equal to or greater than iO. (In most cases, iO will be greater than iF.)
13. Let g be God. Then g has infinite formal reality, and the idea of g has infinite objective reality.
14. The cause of the idea of g must have infinite formal reality.
15. Descartes has an idea of God. Hence that idea exists.
16. Every idea has a cause. Hence Descartes’s idea of God has a cause. Hence that cause exists.
17. No being other than God has infinite formal reality. Hence the cause of Descartes’s idea of God must be God.
Hence God exists.

Nevidime dnes nic, co chce byt vetsi, tusime, ze stale jeste pokracuje pokles,
pokles smerem ke svemu ridsimu, dobrotivejsimu, chytrejsimu, pohodlnejsimu,
prumernejsimu, lhostejnejsimu, cinstejsimu, krestanstejsimu - clovek, neni o
tom pochyb, je cim dal "lepsi"... A prave v tom spociva neblahy osud Evropy -
spolu se strachem z cloveka jsme prisli o lasku k nemu, o uctu pred nim, o
nadeji v nej, ba o vuli k nemu. Pohled na cloveka uz jen unavuje - co je dnes
nihilismus, ne-li prave tohle? ... Jsme znaveni clovekem...

The question of good and evil will always be one of philosophy's most intriguing
problems, up there with the problem of existence itself. I'm not quarreling
with your choice of issues, only with your intellectually diminished approach.
If evil means to be self-motivated, to live on one's own terms, then every
artist, every thinker, every original mind, is evil. Because we dare to look
through our own eyes rather than mouth cliches lent us from the so-called
Fathers. To dare to see is to steal fire from the Gods. This is mankind's
destiny, the engine which fuels us as a race. -- Autor #1, umelec

Co znamena to nahle probuzeni - v tomhle temnem pokoji - se zvuky mesta, ktere
je znenadani cizi? A vsechno je mi cizi, vsechno, neni bytosti, ktera by mi
patrila, neni mista, kde by se zacelila tato rana. Co tady delam, jaky smysl
maji ta gesta, ty usmevy? Nejsem odtud - a odjinud taky ne. A svet uz je jenom
neznama krajina v niz se me srdce nema oc oprit.
Cizinec, kdo muze vedet, co tohle slovo znamena. -- Autor #2, spisovatel

Uvazme konecne jeste, jaka to vubec naivnost, rikati "takovy a takovy mel by
byti clovek". Skutecnost ukazuje nam rozkosne bohatsvi typu, hojnost
marnotratne hry a promeny forem: a nejaky ubohy ocumujici moralista pravi k
tomu: "Ne! Clovek mel by byti jiny" ?.. Vi vubec tento ubozak a svatousek,
jaky by mel byti? Namaluje sebe na stenu a di k tomu "ecce homo"! -- Autor #3, filosof

I don't see the point in starving yourself to be sexy.
I mean.. curves are sexy.

Tak a rovnou a bez kecu :P vim ze to nikdo z vas nebude cist, tak alespon to zachovame pro zivejsi generace ;') lehce upravena verze, abychom nespoilovali

Chmurně šel jsem nedávno soumrakem mrtvolně bledým - chmurně a tvrdě, se stisknutými rty. Nejenom jedno slunce mi bylo zašlo.
Stezka, jež vzdorně stoupala osným kamením, zlobná, osamělá, k níž se již netulilo býlí ani keř: horská stezka skřípala pod vzdorem mé nohy.
Němě kráčejíc přes výsměšně řinčící oblázky, drtíc kámen, po němž sklouzala: tak si má noha vynucovala cestu vzhůru.
Vzhůru: - navzdory duchu, jenž táhl ji v hloub, do propasti v hloub, navzdory duchu tíže, mému ďáblu a arcinepříteli.
Vzhůru: - ačkoli seděl na mně, půl trpaslík, půl krtek; chromý; zchromující; kapaje mi olovo v ucho a v mozek olověné krůpěje myšlenek:
"Ó člověče," šepotal výsměšně slabiku za slabikou, "ty kameni moudrosti! Vysoko jsi se vymrštil, ale každý vymrštěný kámen - spadne!
Ó člověče, ty kameni moudrosti, kameni hozený z praku, ty drtiteli hvězd! Sám sebe jsi tak vysoko vymrštil - ale každý vymrštěný kámen - spadne!
Odsouzen k sobě sám a k vlastnímu kamenování: ó člověče, vskutku, daleko jsi vymrštil kámen - ale na tebe spadne zpět!"Pak trpaslík mlčel; a trvalo to dlouho. Jeho mlčení mne však tížilo; a takto ve dvou je samota věru větší než samojedinému!
Stoupal jsem, stoupal, snil a přemýšlel - ale všechno mne tížilo. Byl jsem jako nemocný, jejž znavuje zlá jeho trýzeň a jejž zase horší sen budí z usínání. -
Ale cosi jest ve mně, co jmenuji odvahou: to zavraždilo mi dosud každou bojácnou váhavost. Tato odvaha mi posléze kázala zastaviti se a promluviti: "Trpaslíku! Ty! Nebo já!" -
Odvaha je totiž nejlepší vrah - odvaha, která útočí: neboť v každém útoku jest jásot polnice.
Člověk však je zvíře nejodvážnější: tím přemohl každé zvíře. Jásotem polnice přemohl ještě každý bol; lidský bol je však nejhlubší bol.
Odvaha zavraždí též závrať nad propastmi: a kde by člověk nestál nad propastmi! Zdaž vidět samo není - vidět propasti?
Odvaha je nejlepší vrah: odvaha zavraždí i soucit. Soucit je však nejhlubší propast: jak hluboko člověk do života zírá, tak hluboko i do utrpení.
Odvaha však je nejlepší vrah - odvaha, která útočí: usmrtí samu smrt, neb dí tato slova: "To že byl život? Nuže vzhůru! Ještě jednou!"
V takových však slovech hlasitě jásá polnice. Kdo uši má, slyš!

"Zadrž! Trpaslíku!" řekl jsem. Já! Nebo ty! Já jsem však silnější z nás dvou - ty neznáš mé propastné myšlenky! Té - bys neunesl!" -
Tu se stalo, co mi nadlehčilo: neboť trpaslík mi seskočil s ramenou, zvědavý! A dřepl si na kámen přede mne. Byla to však právě cesta branou, kde jsme zastavili.
"Viz tuto cestu branou! trpaslíku!" pokračoval jsem: "ta má dvé tváří. Schází se tu dvé cest: těmi ještě nikdo neprošel až na konec.
Tato dlouhá ulice zpět: ta trvá věčnost. A ona dlouhá ulice dopředu - toť jiná věčnost.
Odporují si, ty dvě cesty, narážejí si právě o čelo: - a zde pod tou branou se setkávají. Jméno té cesty branou je napsáno nahoře: ,Okamžik'.Ale kdo by jednou z nich šel dál - a vždy do dálnějších a vzdálenějších dálek: myslíš, trpaslíku, že tyto cesty si odporují na věky?" -
"Vše přímé lže," zamumlal trpaslík opovržlivě. "Každá pravda je křivá, sám čas je kruh."
"Ty duchu tíže!" pravil jsem hněvivě, "neulehčuj si to příliš! Sice tě, kulhavče, nechám dřepěti, kde dřepíš - a vznesl jsem tě vysoko! Pohled'," pokračoval jsem, "na tento okamžik! Od této cesty branou, od tohoto okamžiku běží dlouhá věčná ulice dozadu: za námi leží věčnost.
Zda všechny věci, jež mohou běžeti, nutně již jednou neběžely touto ulicí? Zda všechno, co se státi může, nutně se již jednou nestalo, neuskutečnilo, již neběželo mimo?
A bylo-li tu již všechno: co, trpaslíku, míníš o tomto okamžiku? Zdaž není nutné, aby tu jednou již i tato cesta branou - byla bývala?
A zdaž nejsou tímto způsobem všechny věci pevně spolu zauzleny, tak, že tento okamžik za sebou vleče všechny věci, jež přijdou? Tedy - také sebe sám?
Neboť všechno, co může běžeti: také touto dlouhou cestou dopředu- nutně jednou poběží! -
A tento pomalý pavouk, jenž leze v měsíčním svitu, a tento svit měsíční sám a já a ty na cestě pod branou, šeptajíce spolu, o věčných věcech šeptajíce - zdaž není nutné, abychom my všichni tu již byli bývali? - a zda nepřijdeme nutně zas a nepoběžíme onou druhou ulicí, ven, tam před námi, onou dlouhou hrůznou ulicí - zdaž se nutně nebudeme vracet na věky? -"
Tak jsem mluvil, a stále tišeji: neboť jsem se děsil svých vlastních myšlenek i toho, co se tajilo za nimi. Tu jsem pojednou zaslechl psa nablízku týti.
Zaslechl jsem psa takto kdy výti? Má myšlenka běžela zpět.
Ano! Když jsem byl dítě, v nejvzdálenějším dětství: - tehdy zaslechl jsem psa takto výti. A viděl jsem ho též, zježena, s hlavou vzhůru, chvějícího se, v nejtišší půlnoci, kdy také psi věří v přízraky: - takže mne jalo slitování. Právě totiž kráčel měsíc úplněk, smrtelně mlčící, nad domem, právě se zastavil, kulatý žár - zastavil na ploché střeše, jakoby na cizím vlastnictví: toho se tenkráte zděsil pes: neboť psi věří v zloděje a přízraky. A když jsem opět zaslechl takové vytí, jalo mne slitování po druhé.
Kam se teď poděl trpaslík? A cesta branou? A pavouk? A všechen šepot? Což jsem snil? Procitl jsem? Mezi divokými útesy jsem pojednou stál, já sám, opuštěn v nejpustším svitu měsíce.
Ale zde ležel člověk! A zde! Pes, poskakující, zježený, kňučící - teď mne viděl přicházet - tu opět vyl, tu křičel: - slyšel jsem kdy psa tak o pomoc křičet?
A věru, co jsem zřel, něco takového nezřel jsem nikdy. Mladého pastýře jsem zřel, jak se strhanou tváří se kroutil a dusil a sebou škubal a z úst mu visel černý těžký had.
Viděl jsem kdy tolik hnusu a bledého zděšení na jediné tváři? Patrně ležel a spal - tu mu vlezl had do jícnu - a tam se zakousl?
Má ruka trhala hadem a trhala: - nadarmo! hada z jícnu nevytrhla. Tu vzkřiklo to ze mne: "Kousni! Kousni!
Ukousni hlavu! Kousni!" - tak to křičelo ze mne, mé zděšení, má nenávist, můj hnus, mé slitování, všechno mé dobro i zlo křičelo ze mne jediným výkřikem. -

Nuž hádejte mi hádanku, kterou jsem tenkráte zřel, nuž vyložte mi vidění nejosamělejšího!

Kdo je pastýř, jemuž takto had vlezl do jícnu? Kdo je člověkem, jemuž takto vše nejtěžší, nejčernější vleze do jícnu? -
Ale pastýř kousal, jak mu radil můj výkřik; kousal a dobře kousal! Daleko od sebe vyplivl hlavu hadí: - a vyskočil. -
Ne již pastýř, ne již člověk - kdosi proměněný,ozářený, jenž se smál! Nikdy ještě na zemi nesmál se člověk jak oni
Ó moji bratří, slyšel jsem smích, jenž nebyl smíchem lidským - a teď mne žízeň zžírá, jež nikdy se neutiší!
Má touha po tomto smíchu mne zžírá: ó, kterak snesu ještě žíti! A kterak snésti, abych teď zemřel! -