All about Eve

Nahla se nad záchodovou mísu, upřela své černé...kdysi bývaly nebesky modré...ale to bylo dávno...oči do bělostné nicoty sanitární keramiky a dávila. Dávila natrávenou šlichtu - kousky brambor, kuřete, zeleniny...až se zvratky změnili v rudou kaši – víno a chléb...a dávila dál...svou krev...i mé slzy...své mládí, dětství...rodiče pulzující v plodícím propletenci a ztrácející se v jícnu minulosti...ave impotentní budoucnosti. A dávila dál...nelidské zvuky se odrážely od stěn pseudokrematoria pokrytého černými dlaždicemi, zatímco on hrál na honěnou s kapkami vody. Z Adama zbyl už jen stín. Stín, co se pokouší pokřtít...a voda ne a ne se odrazit od jeho průsvitného těla. Přemlouvá...uplácí. Nemá čím. Voda tekoucí vzhůru...zázrak. Adam se rozhodl omýt svou vlastní krví...očistec? Not yet... A ona dáví dál...dáví tak, jakoby dávila všechny hříchy světa...a hle – ostnatý drát se sune z jejího nitra jako tasemnice, co se rozhodla odvrhnout svého hostitele...a osten lásky se jí zabodl do horního patra...už jsem si říkal, kam synak tu trnovou korunu založil...chvíli se cuká, ale pak se vytrhne a zmizí ve víru historie...a pak už na prázdno. Zdánlivě. Pořád tam něco je. A pak s řevem smrtelně zraněného zvířete vyvrátí kousek nikdy nestráveného jablka...copak sis myslela, že to kdy strávíš?...a zhroutí se do kleku, hlavu v míse, vlasy v břečce....teprve teď se modlíš? A voda se rozhodla omýt krev. A Adam padá do jejího lůna. A za zvuku andělského potlesku se zdvihá, překročí sám sebe...říkejme tomu spíše svůj vlastní hřích...a vychází ze sprchy. Spatří Evu. Ten metr co je oba dělí...propast věčnosti...tak udělej ten krok...a pak udělá jedinou logickou věc...jednoduše...spláchne. Spláchne Evu.
Popravdě ladies and gentlemen, Adam...ačkoliv původně jen herec ve vedlejší roli, se nakonec vypracoval do role pěkné svině...zasloužil by Oscara...však takto má jen svatozář – Damoklovu oprátku.

Tak už víš, jak voněl ráj?

"Dobro neexistuje: ctnost je pouze jednou z tváří strachu," pravil hlas. Jakmile si to člověk uvědomí, pak pochopí, že tento svět je pouze hříčkou Boha." Hned nato mu hlas – který se prohlásil za knížete tohoto světa a jediného znalce pozemských dějů – začal na té pláži ukazovat, co ví o lidech kolem. Skvělý otec rodiny, který právě balil věci a pomáhal dětem při oblékání, by si rád začal se svou sekretářkou, ale bál se, že by se to mohla dozvědět jeho manželka. Žena, která toužila pracovat a být nezávislá, se zase bála reakce svého manžela. Děti se chovaly slušně jen ze strachu z trestu. Osamělá dívka, jež si zdánlivě nevzrušeně četla v plážovém stanu, se v duchu děsila možnosti, že zůstane celý život sama. Chlapec, který sportoval s raketou, se bál, aby nezklamal očekávání rodičů. Číšník roznášející bohatým hostům tropické nápoje se děsil představy, že může být každou chvíli propuštěn. Mladá žena, která chtěla být tanečnicí, studovala práva, protože ji jímala hrůza, když si představila kritické pohledy sousedů. Starý pán nekouřil a nepil údajně proto, že to škodí zdraví, ale ve skutečnosti se mu v uších ozýval děsivý šepot smrti. Rozesmátá dvojice, která běžela kolem a rozstřikovala nohama vodní tříšť, se v hloubi duše děsila stáří, opuštěnosti a bezmoci. Opálený muž, jenž s úsměvem na rtech zastavil svůj člun a kynul známým, se hrozil představy, že v jediném okamžiku může přijít na mizinu. Hoteliér, který tu idylickou scénu pozoroval z okna své kanceláře a snažil se, aby byli všichni spokojení a veselí, a který od svých účetních požadoval maximální výkon, cítil ustavičnou hrůzu z toho, že státní úředníci mu mohou kdykoli – ať bude sebepoctivější – najít chyby v účetnictví, pokud se jim zlíbí. Strach u každé z těch osob na krásné pláži, za úchvatného západu slunce. Strach z osamělosti, z tmy, v níž se představivosti zmocní démoni, strach z jakéhokoli činu vymykajícího se konvencím, strach z Božího soudu, strach z lidských řečí, strach z justice, trestající každé pochybení, strach riskovat a prohrát, vydělávat a čelit závisti druhých, strach milovat a být odmítnut, strach žádat o zvýšení platu, přijmout nějaké pozvání, jít do neznámých míst, strach, že se člověk nedomluví cizím jazykem, že nezapůsobí na druhé, že zestárne, že umře, že si druzí všimnou jenom jeho vad, že si nevšimnou jeho předností, nebo že si nevšimnou ani jednoho, ani druhého. Strach, strach, strach. Život je vládou strachu ve stínu gilotiny. "Doufám, že tě to uklidní," říkal mu ďábel. "Bojí se všichni, nejsi sám. Jediný rozdíl je v tom, že ty už jsi zažil to nejhorší; to, čeho ses nejvíc bál, se stalo realitou. Nemáš co ztratit, kdežto lidé na téhle pláži žijí s ustavičnou hrůzou, někdo si to uvědomuje víc, jiný se na to snaží nemyslet, ale všichni vědí, že ten strach existuje a nakonec je dostane."
Nevím, jestli je Bůh spravedlivý. Ke mně se aspoň nikdy moc spravedlivě nechoval. A právě ten pocit bezmocnosti zničil moji duši. Nejsem schopna být dobrá, jak bych si přála být, ani špatná, jak si myslím, že být potřebuji...

"Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Grayi. Každý vliv je nemorální – nemorální z vědeckého stanoviska."
"Proč?"
" Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy – je-li vůbec něco takového jako hřích – jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství – to dvojí nás ovládá. A přece..."

Jakze? Velky muz? Ja vidim jen herce sveho vlastniho idealu.

Je stara povest, ze kral Midas dlouho v lese honil moudreho Silena, Dionysova pruvodce, a nemohl ho chytit. Konecne mu padl do rukou, i pta se kral, co ze je pro cloveka nejlepsi a nejvybornejsi. Nepohnut a zatvrzele demon mlci; posleze, kralem donucen, vyda za pronikaveho smichu tato slova: "Bidny jepicovity rode, zplozeny nahodou a bolem, co mne nutis, abych ti rekl, co slyset ti neni na prospech? Co je ze vseho nejlepsi, je ti nadobro nedostizne: nejlepsi je nebyti zrozen, nebyti, nicim nebyti. Druhe pak nejlepsi je ti - abys brzo umrel."

YouTube - Fight Club - Chemical Burn - Kinetic Typography
http://www.youtube.com/watch?v=uuiKJ0rRTAo

Byl jsem strašně vyplašený, nervy jsem měl v kýblu, malý šramot a mohl jsem vylítnout z kůže. Bál jsem se jít spát: jedna noční můra za druhou, každá ještě hroznější než ta předešlá. Když jsem šel spát úplně opilý, tak to bylo v pohodě, ale když jsem usnul opilý jenom napůl, nebo, což bylo ještě horší, střízlivý, pak se hned objevily ty sny a já si nikdy nebyl jistý, jestli se mi to zdá nebo jestli se to opravdu děje v mém pokoji, protože když spíte, tak se vám zdá i celý pokoj, špinavé nádobí, myši, vlnící se zdi, posrané kalhotky, co zůstaly na podlaze po nějaké čůze, kapající kohoutek, venku měsíc jako koule, auťáky plné střízlivých a dobře živených lidiček, světlomety vám svítí do oken, všechno, všechno, jste v takovém temném koutě, tma, tma, bezmocní, zcela bez důvodu, ne, ne zcela bez důvodu, tmavý zpocený kout, temnota a ksindl, smrad reality, smrad toho všeho: pavouci, oči, bytné, chodníky, bary, domy, tráva, žádná tráva, světlo, žádné světlo, nic, co by vám patřilo. Růžoví sloni se neobjevili nikdy, ale místo nich tu byly haldy mužíčků s podivnými triky, nebo velký rozplizlý chlap, co vás přišel zaškrtit nebo vám zezadu zatnout tesáky do krku, ležíte na zádech a leje se z vás pot, neschopni pohybu, a tahle černá smradlavá chlupatá bestie vám leží na prsou, na vás, přímo na prsou.
Když to nebylo tohle, tak to byly proseděné dny, hodiny nevýslovné hrůzy, děs, který se ve vás otvíral jako obrovský květ, nerozuměli jste tomu, nevěděli jste, proč tam je, a tím to bylo ještě horší. Hodiny prosezené na židli uprostřed pokoje, vy zničený a sklíčený. Vychcat se nebo vysrat - děsná námaha, nesmysl, a učesat se nebo si vyčistit zuby - směšné a bláznivé pomyšlení. Procházka oceánem ohně. Nebo nalít vodu do sklenice - vypadalo to, jako bych neměl žádné právo ji tam lít. Řekl jsem si, jseš šílený, nepasuješ sem, a bylo mi z toho hnusně. Šel jsem do knihovny a snažil se najít knížky o tom, proč se lidi cítí jako já, ale ty knížky tam buďto nebyly, anebo jsem jim nerozuměl. Chodit do knihovny bylo docela snadné - každý vypadal tak spokojeně, knihovníci, čtenáři, všichni až na mě. Měl jsem dokonce problémy i jít na záchod - vandráci, buzíci, co očumovali, jak chčiju, všichni se zdáli silnější než já - bezstarostní a sebejistí. Chodil jsem ven a přes ulici, po točitém schodišti v betonové budově, kde skladovali tisíce krabic s pomeranči. Na střeše další budovy bylo napsáno JEŽÍŠ TĚ SPASÍ, ale když jsem stoupal po schodišti a do té betonové budovy, tak mi Ježíš i pomeranče byli u prdele. Vždycky jsem si říkal, tam patřím, dovnitř té betonové hrobky.