V oblasti filosofie dějin se obvykle svářily dva směry; oba jsou podle mého soudu, aniž bych zde chtěl tuto otázku rozvíjet, stejně mylné. Existoval jednak kolektivistický, jednak individualistický výklad dějinné reality. Podle prvního je dějinný proces v podstatě dílem nepřehledných davů; podle druhého dějinnými činiteli jsou výlučně jedinci. Aktivní, tvůrčí povaha lidské osobnosti je přespříliš zřejmá, než aby kolektivistický pohled na dějiny byl přijatelný. Lidské masy jsou receptivní; omezují se na to, že svou přízeň nebo svůj odpor projevují lidem s výrazně osobním a iniciativním životem. Avšak na druhé straně osamocený jednotlivec je abstrakce. Historický život je soužití. Život vynikající osobnosti spočívá ve všestranném působení na masu.
Není tudíž správné oddělovat „hrdiny" od mas. Jde o dualitu, která tkví v podstatě dějinného procesu. Lidstvo ve všech stadiích svého rozvoje bylo vždy funkční strukturou, v níž nejenergičtější lidé. — ať už byla forma této energie jakákoli — působili na masy, vtiskujíce jim určitou podobu. Předpokládá to jisté základní společenství mezi znamenitějšími jedinci a obecným davem. Jedinec cizorodý vůči mase by na ni neměl vliv: jeho působení by klouzalo po společenském útvaru té které epochy, aniž by v něm vzbudilo nejmenší odezvu, aniž by se včlenilo do dějinného procesu. V různé míře se to přihodilo nejednou a dějiny musí zaznamenávat na okraj svého hlavního textu i životopisy těchto „výstředních lidí". Jako všechny ostatní biologické obory, má i historie jeden obor vymezený zrůdám; i ona má svou teratologii.