GREGOR: Střezte se, Emilie. Jste ke mně sprostá, ale i to mi dělá rozkoš. Hrozím se vás, ale i to je rozkoš. Chtěl bych vás
škrtit, když mne ponižujete. Chtěl bych – – Jsem blázen, Emilie; asi vás zabiju. Ve vás je něco odporného; ale i to je rozkoš. Vy jste
zlá, nízká a strašná. Bezcitné zvíře.
EMILIA: Nejsem, Bertíku.
GREGOR: Jste. Nic vám ničím není. Studená jako nůž. Jako byste z hrobu vstala. Poslyšte, je to zvrhlost, vás milovat. A já vás miluju.
Já vás miluju, až bych si rval maso z těla.
...
GREGOR: Budete mne milovat?
EMILIA: Nikdy, rozumíš? Nikdy!
GREGOR (usedne): Já vás zabiju, Emilie.
EMILIA: Hlouposti. Kdybych ti řekla tři slova, bylo by po všem, bylo by po všem – – Koukejme, mne by chtěl zabít! Vidíš tady na
krku, tu jizvu? To mne taky chtěl jeden zabít; a já se ti nebudu svlékat donaha, abys viděl, co jich už mám, těch vašich památek!
Copak jsem jenom pro vaše zabíjení?
GREGOR: Já vás miluju.
EMILIA: A tak se zab, hlupáku! To toho bude! To je krámů s tou vaší láskou! Oh kdybys věděl… kdybys věděl, jak jste směšni, vy
lidé! Kdybys věděl, jak jsem unavena! Kdybys věděl, jak je mi všecko jedno! Oh kdybys věděl!