Co byl zpočátku jeho sen o štěstí, to se mu stalo trpkým osudem. Člověk moci schází mocí, mamonář penězi, poníženec službou, prostopášník rozkoší. A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost. Dosáhl svého cíle, byl stále nezávislejší, nikdo mu neměl co poroučet, podle nikoho se nemusel řídit, svobodně a sám rozhodoval o svém konání. Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat. Avšak uprostřed dosažené svobody si Harry náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt, že tu stojí samoten, že ho svět zvláštním způsobem nechává na pokoji, že se ho lidé již netýkají, dokonce on sám sebe ne, a že se pomalu dusí ve stále řidším a řidším vzduchu bezvztažné osamělosti. Neboť věci se nyní měly tak, že samota a nezávislost již nebyly jeho přáním a cílem, nýbrž jeho osudem a odsouzením, že kouzelné přání se splnilo a nedalo se odvolat a že už nebylo nic platné, když pln touhy a dobré vůle rozpínal paže a byl ochoten ke vztahům, k pospolitosti: ponechávali ho o samotě. Přitom snad nebyl nenáviděn a nebyl lidem protivný, naopak, měl velmi mnoho přátel. Leckdo ho měl rád. Vždy však nacházel pouze sympatii a přívětivost, dostával pozvání a dary, psali mu hezké dopisy, avšak nepřiblížil se mu nikdo, nikde nevzniklo spojení, nikdo nebyl ochoten ani schopen sdílet s ním život. Obklopovalo ho ovzduší osamění, tichá atmosféra uplývání okolního světa, neschopnost navazovat vztahy, a proti tomu nebyla s to ničeho zmoci žádná vůle ani touha.
