NATASHA: A originál čtlas?
IMAGINÁRNÍ POKRAČOVÁNÍ ANEB BOOKS REVIVAL
bez servítků
Kdo sleduje „remejkové“ vývojové trendy v současné literatuře, ví, že snah osvojit si některý z nich a postavit se tak do fronty na téměř jistý čtenářský úspěch stále přibývá. Ona je to sice svým způsobem dosti zjevná příživa na slavném jménu, dlouhými lety prověřeném tématu či neopakovatelném nápadu, ale budiž. Filmaři přece „remejkují“ už dávno, dýdžejové mixují postahovanou hudbu jako zběsilí už také nějaký ten pátek, tak proč bychom se měli durdit, vykročí-li tímto směrem i spisovatel.
Mezi literární „remejkové“ trendy patří nejen trend převyprávěcí, kterému jsem se podrobněji věnovala ve Tvaru č. 11/2011 (str. 11), ale také trend tzv. imaginárního pokračování. Ten frčí zejména u rozsáhlých románů povětšinou ženských autorek, přičemž o onu nastavovanou kaši se až na výjimky starají taktéž povětšinou dámy. A tak při letmém pátrání po dílech tohoto typu lze narazit například na Scarlett (Naše vojsko, 1992) Alexandry Ripleyové, což je, jak jistě víte, nastavovaný Jih proti Severu od Margaret Mitchellové, či na Rebečin příběh (Ikar, 2003) z pera Sally Beaumanové, který je zase jen dalším rozvinutím románu Mrtvá a živá od Daphne du Maurierové. V kurzu jsou i knihy Jane Austenové, do nichž jako vůbec první šla Sybil Grace Brintonová, která „ve fascinujícím vyprávění plném šťastných i bolestných lidských příběhů, naplněných i zmařených lásek a nevinných i zlovolných intrik rozvíjí osudy postav známých ze šesti austenovských románů“ – jak se lze dočíst v anonci na její dílko Pýcha, předsudek a namlouvání (Daranus, 2010). Do Austenové – jakožto genderové výjimky potvrzující pravidlo – zabrousil také mistr pera (či spíše kompu) Seth Grahame-Smith, jehož kniha Pýcha, předsudek a zombie (Mladá fronta, 2012) posunula původní předlohu mezi horory.
Ony jsou to vlastně takové knižní revivaly, které podobně jako revivaly hudební brnkají na nostalgickou strunu kdesi v nás a umožňují nám prožít opakovaně to, co jsme prožívali při konzumaci originálu. Chceme si znovu zabrečet, zatrsat, zašílet – a je nám fuk, že jsme kvůli tomu sestoupili o pár levelů níž. Stejně jako je to fuk výrobcům revivalů, které na celé věci zajímá především ekonomický profit.
A tak když ke mně nedávno doputovala informace, že Bohuslav Vaněk-Úvalský vydává svůj čapkovský remake nazvaný Bílá nemoc 2013, nevyvolalo to ve mně sebemenší pocit překvapení. Přestože až dosud „remejkoval“ jen svá vlastní díla, šťouravým prozíravcům, k nimž se dovolím počítat, bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se díky své oprašovací zálibě či potřebě pustí i do klasiky. Aniž bych se pídila po tom, zda tento remake pojal jako převyprávění, imaginární pokračování, či vynalezl nějakou úplně novou „remejkovou“ formu, nezbylo mi, než si přiznat, že jsem jako obvykle zaspala dobu. Ale snad ještě není vše ztraceno. Kašlu na klasiku, vždyť „zremejknout“ se dají i současní autoři a může to jet pěkně vedle sebe – tak jako vedle sebe existovali (a vydělávali) například Banjo band Ivana Mládka a Děda Mládek Ilegal Band. Nejlepší bude vrhnout se na ty oceněné. Co třeba na Petru Soukupovou a na její někdejší „besťák“ K moři? (Věřím, že Patrik Linhart, velký fanoušek Soukupové a strážce jejího dobrého jména, by mi to dovolil.) Remake K moři by mohl nést název Petřin příběh a jako správné imaginární pokračování by se odehrával pod mořskou hladinou v luxusně vybavené ponorce a la Nautilus, přičemž čtenář by byl po celou dobu udržován v očekávání, že možná přijde i kapitán Nemo… Anebo co takhle na čerstvého držitele Ortenovky Vratislava Maňáka (nic ve zlém, milý kolego) a na jeho povídkový soubor Šaty z igelitu? Takové Šaty z igelitu a zombie – to by přece vůbec nemuselo být špatné.
Svatava Antošová