má drahá maminka se opět bezvadně "předvádí".
Nedokázala zkousnout to, že mám už několik let kamarádku, které je cca 35let. Fakt mi moc pomohla jak na střední s některým učivem, tak i co se týče vztahů a tak... Dokonce mámu odvezla s bratrem na chalupu autem. Pak sme pro ní jely abysme jí odvezly do prahy. Máma nejen, že na mě byla nepříjemná aniž bych cokoli řekla, ale opět mě začala před ní shazovat a vychvalovat bratra jak je úžasnej. Nedokázala zkousnout to, že když s timhle začla tak se k ní ta moje kamarádka nepřidala, ale byla naopak na mé straně. Dneska mi to dala krásně sežrat - to že mě kamarádka sem tam pochválila, když se mi podařilo zavřít kufr auta, kterej nešel zavřít ani jí ani bratrovi, za to že sem jí celou cestu navigovala... Matka mě v podstatě nikdy nechválila. Dneska taky přišla s tim, že jí nevěřim a kdesi cosi. Jak jí asi můžu věřit, když ona nevěří mě? Nevěřila, že se dostanu na střední, kterou sem si vybrala, nevěřila, že jí vystuduju, dokonce mi tvrdila, že neodmaturuju, poté i že se nedostanu na vejšku... Všechno tohle jsem zvládla. Dostala sem se na všechny vejšky, na které jsem se hlásila, a nakonec jsem si zvolila, že půjdu na FEL. Opět začala, že se tam neudržim ani jeden semestr, že na to nemám....
Já už nevim, jak jí mám dokázat, že na to mám, že nejsem tak blbá jak si o mě očividně myslí... Střední jsem měla taky poměrně těžkou, a zvládla sem jí... Když si to tak vezmu, tak mi vlastně moje máma nikdy nevěřila. Vždycky mi jen říkala, jak to neudělám. I o svaťáku když přijela k babičce, tak mi říkala, jak se to stejně nemám šanci naučit, a že to nedam... Co se týče toho,že jí nevěřím, tak to má taky svůj důvod. A to, že vždycky mi něco slíbí a pak mi řekne, že buď to nikdy neřekla, nebo že to myslela úplně jinak... Kupříkladu (banalita) ve třeťáku mi slibovala a dávala mi slovo, že jestli odmaturuju a jestli se dostanu na vejšku (samozřejmě doplněno tím větou, že "to se ale stejně nestane, takže nemám strach"), tak mi dá pokoj - nebude mě nutit být v podstatě každý víkend doma, nechá mi prostě nějakou volnost. Teď jsem jí to připomněla, když mi řekla, že chce abych byla v devět doma a ona na to, že to je sice pěkný, ale pořád u ní bydlim.
Tohle je ale se vším. Všechno co mi kdy slíbí pak dopadne tak, že to překroutí, aby bylo prostě po jejím. Nevěří mi, v ničem. Vždycky jen v bratra vkládá ohromný naděje... Protože já na to nemám. Já nemám vlastně vůbec na nic. Sem ubohá troska, která jí akorát ztěžuje život.