ZLATUSKA88: Jen takovou malou poznámku - zase si toho otce tak neidealizuj. Sice Ti dává víc svobody než maminka, ale jestli to správně chápu, tak mj. i proto, že to pro něj nepředstavuje vlastně vůbec žádnou změnu, že kromě těch peněz pro Tebe prakticky nikdy nic neudělal. Jestlis ho patnáct let neviděla, tak to nepochybně nebylo jenom tím, že to "maminka nedovolila". Kdyby chtěl, tak si cestičku našel.

A ještě jeden dojem k tomu: pokud si člověk s někým duševně nerozumí, myslím si, že není dobré od takového člověka jíst jídlo a nechávat ho, aby za mně cokoliv dělal (např. pral prádlo). Protože s tím jídlem a s těmi věcmi přijímám kus jeho, jeho hodnoty, myšlenky, starosti.

Přijde mi, že zvláště muži tohle často podceňují, protože nechat si od maminky vařit, prát a uklízet, je "pohodlné". Při pohledu zvenčí je pak vidět, jak moc svobody jim tohle "pohodlí" bere, jak například nejsou schopni uskutečnit své vlastní vize a pořád se drží maminčiny představy o "správném" nebo "normálním" životě....
Je samozřejmě úžasné, když o nás někdo pečuje - pokud je to člověk, se kterým jsme sladění, rozumíme si, respektujeme se, který to dělá s láskou a z lásky a chce, abychom byli šťastní tak, jak sami chceme.
....pokud je tomu jinak, je na tom člověk mnohem lépe, když se o sebe stará sám....

WOODMAKER: Možná toho chceš moc. Někteří lidé to pochopit nedokážou. Jsou už příliš ztuhlí ve svých názorech a svoboda jiného člověka, zvlášť když je to "jejich dítě", je pro ně nepochopitelná.

Těžko říct, jak jsou na tom zrovna tví rodiče, jestli u nich je naděje nebo ne, takhle přes net se to nepozná, je na tobě na to přijít.

To, že ti mluví do takových obyčejných základních věcí, jako je třeba pití čajů a chození spát, což je úplně nejzákladnější osobní svoboda, nevypadá moc dobře....
Můžeš otestovat jejich schopnost změnit se tím, že budeš velmi důsledně trvat na všem, co je pro tebe důležité (samozřejmě pokud je to nijak neomezuje a řádně si přitom plníš rozumné povinnosti k nim) - a pokud budou dál mít připomínky ke tvým naprosto soukromým věcem, upozorníš je v klidu, že to není normální, a požádáš je, aby o tom nadále nemluvili. Na to máš právo. Oni jsou v podstatě tví dospělí spolubydlící. Umíš si představit, že by ti tvůj spolubydlící chodil říkat, kdy máš chodit spát? Jednorázový projev starostí o tebe můžeš přijmout, jako dobře míněný, ale aby to dělal nějak pravidelně by byl docel úlet a asi bys ho požádal, aby tě nechal být......to samé platí pro rodiče....

Pokud to nedokážou a výsledkem výše popsaného bude psycho a hádky, je jediná možnost, jak si uchovat vlastní důstojnost a žít normální dospělej život odstěhovat se.
Podle mě teda cena, kterou budeš muset zaplatit za možnost bydlet ve vlastním podnájmu (nutnost pracovat) je mnohem nižší než cena, kterou platíš každý den, když musíš sdílet domácnost s lidmi, kteří tě nerespektují. Mnoho lidí studuje a platí si vlastní bydlení. Třeba právě proto, že cítí, že u rodičů bydlet prostě nemohou, nechtějí. V podstatě člověk, který žije s rodiči, co ho nerespektují jako samostatnou osobnost, vůbec neví, co je to domov. A pozná ho teprve, až si udělá vlastní. Domov je mj. místo, kde se můžeš chovat tak, jak to tobě vyhovuje, být sám sebou.
To je zajištěné prakticky v každém podnájmu sdíleném s normálními slušnými lidmi tvého věku. Naprosto přirozeně tě budou respektovat a chápat, že o svém životě rozhoduješ sám.
Samozřejmě můžeš jít ještě dál a bydlet s přáteli, kteří mají podobné zájmy a hodnoty jako ty, a je to s nima nejen v pohodě, ale vyloženě příjemné. A to už je zase o úroveň víc domov, to teprve člověk pozná, jaké je to vracet se domů rád :)
Prostředí, kde žiješ, tě hodně ovlivňuje. Zasloužíš si zařídit si ho tak, aby ti tam bylo dobře.
A to je taky dobrá příprava na to, umět časem vytvořit úplně vlastní domov, s jinou, zdravější rodinou :)

Tohle je samozřejmě subjektivní názor. Je založen na vlastní zkušenosti, moji rodiče bohužel fakt, že jsem samostatnej člověk, doopravdy úplně přijmout nedokážou, v praktických věcech by mi nedali pokoj ani v mých 33, proto s nimi od 21 nebydlím. A proběhlo mnoho kol vymezování, o čem ani při občasných setkáních nebudeme mluvit, zejména s mámou - teď už je to docela dobré, a díky tomu spolu mnohem líp vycházíme, a dokážu v nich vidět to dobré a sdílet s nima to dobré, co sdílet můžeme....:)