Setmělo se. Cestující klimbali obloženi svými zavazadly. Vyšla jsem na chodbičku a stáhla okno. Na pozadí ocúnové oblohy vlál prapor ptačího hejna. Povětří provoněné volnou krajinou, rozčísnuté mohutným dunícím strojem, táhlo vlasy zpět jako koňskou hřívu v trysku. Na cestě ve mně pokaždé vybuchují barevné rachejtle, představuju si, že moji dávní předkové byli nomádi. Ale není to jen veselá letní slavnost cestování, ženu se hlavně za přenošeným snem. Neboť rozehrané a nedokončené hry a sny na sebe nedají zapomenout, čekají, až se k nim vrátíme a prolisujeme je do reálného světa. Nejdou-li uskutečnit, je třeba je alespoň dobít, dorazit. Aby už daly pokoj a mohlo se žít úplně něčím jiným, životaschopnějším.
Vlak si bujně hvízdl. V kupé koluje placatice s pálenkou. Za oknem modré sklo oblohy a černé siluety stromů, sloupy s nekonečnou pěticí drátů. Na kousek papíru jsem načmárala:
V horečce svinutá hltám jízdu Mozek se dojmy přejídá K němotě zpíjí líh nočních hvizdů Ranní chlad úžas posnídá.
Odmítám se o svůj sen strachovat. I když cíl zklame, cesta k němu může být parádní.
(Věra Nosková - Obsazeno)