POZITRON: jak já tě chápu - jediná rada laktacni poradkyně, kterou jsem u prvního syna nezvládla realizovat, byla "prestante vazit". Do konce sestinedeli jsem to tedy opustila, ale ty tabulky člověku holt dodávají pocit jistoty a něco, čeho se člověk může držet. U mladší se mi váha po týdnu rozbila a kojení bylo lepší a casu málo, tak jsme jeli bez ní. A obrovsky mi to prospělo. Ony ty prohlídky u pediatry jsou podle mě nastavené tak, aby problém zachytily, když nějaký nastane. Bohate stačí vazit tam.
Ale co k tomu hlavně chci rict: i když člověk zná všechny argumenty, že každé dítě je jiné, i když jsem sama měla podvahu do puberty a žádné následky z toho, i když racionálně souhlasím se všemi argumenty, že je lepší to příliš neřešit, bylo to pro mě hrozně těžký, tomu nakonec dát volný průběh. Jsem prostě taková povaha - chci mít věci pod kontrolou a ne se spolehnout, že to bude v pohode, i když to člověk bude kontrolovat jen jednou za čas u doktora. Ale když jsem k tomu nakonec došla, byla to obrovská úleva pro mě i pro děti. A to jsem v porovnání s tebou, podle toho, co píšeš, to přestala řešit ještě celkem brzo.
Nechci ti tady kázat, že se strachovat nemáš, ale podobně jako ostatním mi přijde, že si způsobujes zbytečný stres. Tak jsem chtěla napsat pohled někoho, kdo by taky podle intuice nejraději vazil a vše kontroloval denně minimalne prvních šest měsíců. A že i v takovém případě má opravdu cenu se kousnout a snažit se to řešit míň. Může to mít pozitivní důsledky :)