KATIA: Omlouvám se za prodlevu, ale to mi nedá - ja tě napadlo, že mládě v přírodě sežere něco jedovatého? Pokud vím, tak jedovaté rostliny právě zvířatům páchnou, vylučují nějaké odpudivé látky... možná u domestikovaného zvířete by se to mohlo stát, člověk potlačil jejich instinkty... Jinak rozumím, co jsi chtěla říct.
Ještě jsem se dočetla něčeho zajímavého, co souvisí s tím, co jsem psala, i s tím, co se tu řešilo (kolik papá-nepapá...):
"První tři roky života jsou klíčové pro rozvoj chuťových preferencí dítěte. (...) Zhruba kolem dvacátého měsíce mentálního věku dítěte dochází k nárůstu odmítání nového jídla nebo jídla, které se, byť jen drobně, podobou odlišuje od jídla, na jaké bylo dítě zvyklé. ("This stage is described as starting at around 20 months and continuing until around 6 years").
(!) Odmítání jídla, které přesně nekoresponduje s vytvořenou představou známého a „bezpečného“ jídla, je přitom považováno za evoluční mechanismus chránící batolata před konzumací jedovatých či jinak nebezpečných potravin a věcí. (!)
Skutečnost, že je odmítání nového jídla v batolecím věku poměrně běžné, však není mezi rodiči dostatečně známá."
To chápu jako potvrzení toho, že dítě v sobě má ten zdravý "regulátor", pokud ho nějak nepřehlušíme, aby poznalo: ano, toto je pro mě dobré, ne, toto pro mě není dobré (nedokážu to strávit, je to pro mě toxické apod.)... A toho, že opravdu musím pozorovat a vycházet z dítěte, ne z tabulek...