REDGUY: tohle je nesmyslný přirovnání, z řady důvodů. taky rozhodnutí cukráře komu prodat nebo neprodat dort je těžko možné poměřovat s tím, že někdo najede s autem do davu demonstrantů.
Princip bojkotu je skutečně poměrně běžně používán liberálními aktivisty.. jde sice častěji o bojkot nabídky, než bojkot poptávky, ale přeci jen. Já například neprogramuji pro Windows, což je taky odmítnutí určité služby... děsí mě svět, kde když bych byl programátor, tak bych prostě musel naprogramovat cokoliv, co si kdo objedná (i když s produktem třeba nesouhlasím).
jiank je zajímavé, že tady ve Věcech Veřejných na NYXu dospěli k tomu, že jsem Zeman, zatímco ty to zkoušíš s Trumpem :-) jenže on je aspoň úspěšně podnikající podvodník, což já fakt ne. prostě fakt je to mimo. nezapadnu ani do levicového, ani do pravicového davu.
podívej, já jsem třeba stoupenec legalizace konopí... ale už jen třeba debata o tom, jaké chování by dospělí měli předvádět před dětma, je hrozně složitá (sex většinou nepředvádějí před nikým, když jsme u toho, ten se dělá v soukromí). Takže jedna věc je chování tolerovat, nekriminalizovat, schvalovat.
musí existovat nějaký nárazníkový prostor mezi tím, kdy je nějaké chování naprosto tolerováno společností a kdy je prezentováno fakticky jako norma: někteří lidé např. excentričtí být chtějí a to, že se najednou jejich výstřednost stane společenskou normou, pro ně může být zničující. právo se odlišovat zahrnuje právě tu různost - tedy to, že bude někdo odlišný, od koho se budeš odlišovat :-)
každopádně celá věc je složitá. mezi tvým právem dělat si něco jak chceš a povinností ostatních vyjadřovat s tím všemi dostupnými prostředky plný souhlas a napomáhat ti v tom je určitá nárazníková zóna... já se každopádně cítím doma v oblasti věcí, které nedělají všichni a u kterých mi ani nenapadne, že by je měli dělat všichni nebo že by s nimi společnost měla souhlasit.
myslím, že tohle je u kořene problémů s mými nápady celkově, protože pokud někdo začne mluvit o tom, že něco je možné, tak se automaticky čeká, že to znamená, že ten dotyčný chce, aby to tak dělali všichni, nebo aby s tím aspoň všichni aktivně projevovali konsensus. (přitom ta hranice je tenká... mě taky zamrzí, když mi někdo něco sabotuje prostě jen tak, z trucu... nicméně jedna věc je, že mi to mrzí, druhá je, že většinou rozeznám, že má právo se mnou nespolupracovat a stěží se s ním půjdou soudit za diskriminaci...)
Nicmén... když třeba církve požívají nějaké daňové výhody, tak je docela dobře možné je považovat za veřejné instituce, v Americe je to v tomhle směru zajímavé. A těm diktovat lze. Cukrář ale veřejná instituce není... a povinnost uspokojit každého zákazníka je ošemetná věc a spadá spíš do oblasti otrokářských systémů.
Existujou prostě momenty, kdy uvažuju spíš levicově a momenty, kdy uvažuju spíš pravicově a výsledek rozhodně nemusí vyhovovat každému (a ani ho každému nenutím).