Viliam Shakespeare
Sonet 29
dyž zrazen štěstěnou a tupen všemi,
svůj úděl psance s pláčem proklínám,
a marně spílám ohluchlému nebi,
zpytuju se a odpor k sobě mám,
závidím jedněm přitažlivý vzhled,
a druhým štěstí, skvělé možnosti,
a jiným zase, že jim patří svět,
že mají úspěch, slávu, schopnosti,
zatímco já, já znám jen pohrdání -
jakmile ale myslím na tebe,
má duše zpívá, jak když za svítání
skřivánčí píseň stoupá do nebe.