Oh, prosím, stop, stop...
Tak zaprvé, naštěstí žádné trauma ze školy ani spolužáků nemám. (I když - je málo nadaných lidí, co tam nechodili, takže je těžké srovnávat. Často přemýšlím, jaký by asi byl můj život, kdybych nechodil do školy ;-) ) Mluvím v trochu obecnější rovině - jestli je lepší ty děti cpát do kolektivu i když jim tam ubližují (což se dá považovat za průpravu do života) nebo je radši poslat do skupiny, kde jim nikdo nebude ubližovat (s tím rizikem, že pak nebudou na skutečný život připraveny).
Já osobně se k žádné variantě nepřikláním, asi to záleží na osobních zážitcích a zkušenostech každého rodiče.
K indigovým dětem - zapomeňte prosím an ty nesmysly, že mají 12 vláken DNA. To je blbost. (Nepopírám, že ta tzv. vlákna mohou existovat v tzv. astrální, popř. duchovní sféře, ale to už zabíhám do pokročilé parapsychologie, to sem nepatří.)
Další blbost je, že umírají mladí. Znám jedno, kterému je 21, dalšímu 23, jsou zdravé, silné, s velkou chutí do života. Ve většině seriózních publikacína tohle téma se dočtete právě tohle - jejich organismus je silnější a odolnější, mají šanci se dožít velmi vysokého věku, ačkoliv většina z nich se narodila v 80. a 90. letech, takže to nejde ověřit - zatím.
Dál - ano, některé jsou nemocné, traumatizované a zranitelné. jejich duše je prostě citlivá, snadno jim psychicky ublížíte a také snadno chřadnou. Ale pokud mají milující rodinu (která je např. nenutí násilím se začlenit a netrestá je za jejich zvláštní chování), s tímhle by neměl být problém.
Bohužel, naše společnost stále moc nechápe, že psychickým ublížením můžete napáchat mnohem větší škody něž fyzickým zraněním. A u indigových dětí to platí mnohonásobně.
Co dál - výskyt. Ano, od konce 80. let se jich rodí podstatně více. Proč? Nevíme. Teorie existují, ale ty tady nechci probírat.
Ptejte se dál - jakékoliv další nejasnosti rád vysvětlím.