Vaše poutničení mi bylo i živobytím. A během několika let, co jsem Caminem žil a tvořil tak jeho atmosféru, se nejeden turista, po setkání se mnou, stal poutníkem... Tzn. přišel na to, proč vlastně kráčí. Může se vám zdát, že se chvástám a že jsem egoista, ale kdo neví, nemůže soudit a soudí-li nemůže se dotknout. Znám Camino mnohokrát po svých jako poutník, ale i z druhé strany. Ze strany amigos de Camino Santiago. Kdybych chtěl, dozvěděl bych se i nyní o každém kroku, který tam kdokoliv z vás ušel. Proto si v tomhle mohu věřit. Camino bylo mým snem po šest let, než jsem se odhodlal jej ujít. Neznal jsem Coelha, neznal jsem nic. Nyní vím o té cestě víc, než většina z těch divadelních poutníků, co se živí prodejem suvenýrů a pochybných pozlátek. Vím dost i o jeho historii a hlavně vím odkdy a proč je to cesta Svatojakubská. Kamkoli přijdu, znají mě jménem, nikde neplatím za ubytování ani za jídlo a mohu zůstat třebas měsíc. Proč? Protože si věřím a mám otevřené srdce. Pro mne totiž tahle cesta měla skutečný smysl již dávno před tím, ne jsem ji poprvé uskutečnil. Protože pro mne nebude nikdy otázkou prestiže. Věřím, že se Vás má slova mohou dotknout, neboť každá zkušenot je unikátní a nenapodobitelná. Pak ale říkám, že hledá-li poutník svou cestu... nejde po žlutých šipkách. Ani Ježíš Nazaretský ani Sv. Jakub ... ... ... nikdo, kdo skutečně kráčel svou životní pouť, nešel po značkách. Sv. Jakubská cesta ještě před pár desetiletími vedla mnohdy úplě jinými končinami. Během posledních let se trasa mění podle toho, který bar v které vesnici zaplati Amigos svou praidelnou měsíční taxu. A poutníkové pak procházejí přímo před jejich dveřmi. Je těžké přiznat si, že bych to vše psal po pravdě a bez vytahování se? Jestli ano, pak je problém v tom, kdo to tak cítí. Haj hou. Ultreia Amigos... Buen Camino...