mam za ukol napsat clanek o Caminu, takze sem davam beta verzi:
Camino di Santiago
To podstatné, žhnoucí jádro, stejně nejde vystihnout. Prostě to každý musí zažít sám, na vlastní kůži, na vlastní duši. Jak byste popisovali život někomu, kdo nikdy nežil? Tak vzdálené od běžné reality, že neexistují slova, kterými by se dalo popsat. Rozum zůstává stát… Je to jako…
Zemřít. Nechat život za sebou, všechno co nás v něm utváří, odrazit se a skočit.
Znovu se narodit. Na cestě. Jít a jít a jen zírat na zázraky, které za oponou osobnosti zůstávají skryty. S jasným vědomím, že to všechno, už odněkud, přeci tak dobře, znám.
Kamarád měl takový hezký příměr k puzzle. Být jedním z dílků, kterého utváří do značné míry ostatní, okolní, tak, aby mezi ně pasoval. Po cestě pak ostatní zmizí a člověk se transformuje do podoby, která je mu ryzí. Fluidní okolí to dovoluje. A tak se stane skutečným, sám sebou.
Jenže všechno jednou končí a po týdnech putování, jdouc vstříc cíli cesty, přichází uvědomění, že se blíží další smrt.
Jediné co skutečně mám, je tento okamžik. Děkuju. Miluju Tě.
Odevzdat se, znovu za sebou spálit mosty, prožít nejkrásnější západ slunce na konci světa a…
Znovu se narodit. Do starého puzzle. Ale jiný. S vědomím, jak snadné je změnit svět.
A to pak skutečně udělat.