Píseň lásky
Kamil Bednar
V.
Milenec rty milenky své lehce rozhrnuje,
jazykem laská tu krmi vzácnou
a sladkostí se až po hrdlo zachvívá.
A ruce se mu milostnou vášní chvějí,
když opatrně po ňadrech sklouzávají
a chválí boky oblé, jež skrývá šat.
A hlavu když mezi kolena její klade,
polibky pije z měkkých míst v podkolení,
jsk odsouzenec se klání nad studánkou.
Pak údy své s jejími proplétá měkce,
a k břichu bělostnému se horoucně tiskne,
jak sadař špatný plátek za plátkem růži rve.
A hryže vlasy její a dech její dýchá
a zuby její rty svými zkrvavenými drtí
a ohýbá tělo její a láme a mučí.
Ne tak, ó ne tak, slzičko má,
prameny vášně naší v tichu snů dřímou
a nebe naše je vlahé a mírné.
Láska naše jak rosa nevysušená,
jak obcházení tiché s očima zastřenýma -
hra dětí, které se na minulý život rozpomínají.
VI.
Ze světa dětí je láska naše,
cizí a k smíchu je jí svět velký,
jenž lásky naší se rozpakuje.
Za okny večer stíny zemřelých bloudí
a naříkají nad hroby zasněženými,
ó hlavy bledé a ovázané!
Takové smetí hrne svět k našemu prahu,
je plý smrti a studený je
a polibky svými jak z mosazi usmrcuje.
Uprostřed hrobů zmrzlých jde láska naše,
Růženka Šípková v nejhlubším spánku nejšťastnější,
hle, nohy své jako kněžna zvedá!
Prst větru růžový varuje ptáky,
aby svým čiřinkáním nerušili
zasnění její spanilosti.
Ale jak ze škeble hukot světa
do uší lásce naší bije
a pod chodidla trny jí ukládá.
Keř za keřem se rohrnují tiše,
ne lidé, ale květy a vůně
nám po dolinách jásají vstříc.
...
pokračování ->
BRANA