AFRAM: jasně, že je to zjednodušené. Ono se nedá moc ve třech řádcích pojmout všechno.

Odrostlé děti - myslím, že v tomto nesehrává úlohu to, jak to má nastavený dospělý, ale jak to má nastavené dítě. Ale aby nedošlo k mýlce - ne, nemyslím si, že by člověk měl ve vztahu zůstávat za každou cenu kvůli dětem. Jen... jen si říkám, že kdybych byla potkala chlapa, který by měl rodinu a chtěl od ní kvůli mně odejít, velmi bych se obávala toho, že se mu to může stát i se mnou. Že až budeme mít děti, zamiluje se a odejde k jiné. Zamilovat se je jednoduché. Proto mám paradoxně větší důvěru v ty chlapy, kteří si chtějí otevřeně jen užít a od ženy a dětí odcházet nechtějí, protože je prostě mají rádi a mají za ně zodpovědnost i přes všechny problémy, který daný vztah přináší. Ideální to není nikde.

Já bych nechtěla - no, spíš - nikdy jsem nechtěla, aby kvůli mně ženatý muž opustil rodinu. Naopak. Mám za sebou takové vztahy a uznávám, že to může pro někoho být nepochopitelné a do jisté míry zvrácené, že mi to, že kvůli mně muž nechtěl opustit ženu a děti, přišlo tak nějak... správné. Dávalo mi to jistotu, že je na světě i někdo, kdo je zodpovědný, na koho se může někdo (resp. jeho žena) spolehnout. Hodně jsem takového muže milovala. Možná o to víc, že mi přišlo, že jedná férově a neslibuje nesplnitelné. Ano, potkali jsme se a bylo to intenzivní a krásné. Ale odejít kvůli tomu od ženy, která měla tu smůlu (tedy štěstí v tomto případě), že jí potkal o pár let dřív? Nechtěla bych to.

Jasně, jsou různé věci, které můžou vztah narušit. Ale nikdy bych nechtěla být příčinou rozpadu vztahu. Nemohla bych takovýmu chlapovi věřit, že jednou neopustí mě.

No, ale už jsem se rozkecala dost. Jdu vysát a vytřít, abych se taky trochu podílela na budování svého současného vztahu a chlapa nenapadly nějaký zaječí oumysly :)