TANAIS: to je docela zajímavá otázka k zamyšlení. Imho záleží na tom, jak si kdo vykládá důvod žárlivosti, takže odpovědí může být spousta.
Já si třeba myslím, že žárlivost je naprosto přirozený stav, stejně jako vztek nebo radost, která se nedá nijak potlačit, pouze utlumit. Někdo je od povahy žárlivější víc někdo mín.
K Elishky případu si myslím to, že žárlila z důvodu ne nějaké exkluzivity, ale protože evidentně do tohoto mileneckého vztahu investovala už i city (ostatně sama to přiznala v tom, že by ho ráda měla pro sebe, byl-li by dostupný). Já si třeba myslím, že jakmile někdo udržuje dlouhodobější milenecký vztah, už to není jenom o tom, že tě to s tím člověkem jenom baví, protože to můžeš dělat se zástupem dalších lidí, kteří tě uspokojí uplně stejně, ale už je v tom prostě něco víc a začíná se to dostávat do roviny jiného vztahu, který je ale v kolonce "milenecký", což z podstaty věci znamená bez závazků. Nicméně znamenat to může cokoliv, nezabrání to ale člověku se citově nezainteresovat. A tady pak naprosto samozřejmě přichází žárlivost. Žárlit na manželku nemá smysl, protože evidentně není hrozbou, proč by jinak byl ten člověk se mnou, žejo...za to jiná pěkná mladá holka, to už je něco jiného. Nehledala bych za žárlivostí na milence nic racionálního, je to stejný jako v jakémkoliv jiném vztahu bez ohledu na to, jestli se mu říká manželský, partnerský nebo milenecký.

Před pár dny jsme o žárlivosti diskutovali s kamarádem, ale na přetřes přišly bejvalky. Je to stejně nepochopitelný a nepopsatelný jako žárlivost k jiné milence. Každej ví, že "by se to nemělo a není pro to racionální důvod" a přesto se to děje naprosto běžně. V našich rozhovorech už jsme několikrát došli k tomu, že celá tahle problematika je opravdu stavěná jen na přístupu každého jednoho člověka a jeho nátury. Někdo by řekl, že kdo nežárlí nemiluje, jiný zase řekne, že žárlivost je naprostá zbytečnost a znakem majetnictví k druhé osobě.

Takže si myslím, že na otázku: proč žárlíš na milence?....musí mít zákonitě každý svojí odpověd podle toho, jak sám osobně vnímáš důvod nevěry. Jedna otázka...sto odpovědí

ELISHKA: jestli Tě tahal za fusekli a mlžil, že možná jednou jo... tak buď ráda, že se to nakonec provalilo a že jsi svou budoucnost nevložila do rukou takovýho blba :-) Vážně bys chtěla být s někým, kdo opustí rodinu a děti? Jak dlouho by to trvalo, než by opustil Tebe kvůli jiný, mladší?...

Jinak trefná definice. A to i přes to, že netuším, kdo je to Arthas :-)))

Tak uprimne, ja taky nemela jen jeho... Ale mela jsem jasno, ze jeho chci, kdyz bude dostupnej. A k tomu on se vyjadroval, ze nevi, ze do pul roku se rozhodne, ze mozna jo, ale ted neni vhodna chvile o tom premejslet... A dycky si nezapomnel postezovat, ze doma je to zase jeste horsi nez driv. Tak me takovejhle konec nasral, no :)
Jinak jsem dosla k tomu, ze je to asi jako s Warcraftem. Muzes hrat, ale za zadnych okolnosti si nesmis myslet, ze ta hra je realita. A nesmis se zamilovat do Arthase :)

ELISHKA: Pokud opřeš své sebevědomí a sebepřesvědčení o milenecký vztah, vrátí se Ti to jako bumerang a ublíží Ti to. Milenecký vztah je vždy jen kratochvíle, bez ohledu na roky. Samořzejmě, milenecký vztah dává něco, co doma člověk nemá. Je to ostatně princip jakéhokoli mileneckého vztahu. S milenkou se neřeší problémy s dětmi, neřeší se domácí rozpočet, neřeší se opravy v bytě nebo v domě, neřeší se rodinné vztahy. TOhle všechno jsou věci, které provzí normální vztah, jsou velmi obtížné na zvládnutí a dělají ostatně vztah tím, čím je, nebo čím může být - tedy pevným, skutečně pevným poutem. S milenkou se na tohle všechno myslet nemusí, může se s ní užívat. Kdysi jsem znala někoho, do koho jsem byla bláznivě zamilovaná, ale byl ženatý a já si dokázala představit, že život by s ním byl zcela odlišný. Náš vztah byl pro mě krásný prvě proto, že si nic nenárokoval. Další ženy v jeho životě jsem tušila, nicméně neptala jsem se ho na to. Opravdu jsem byla velmi zamilovaná a i s odstupem času si myslím, že to byl z mé strany mnohem hlubší cit. Představa jiné ženy mi nedělala dobře, nicméně nezabývala jsem se tím, nebyl můj,byla jsem jen milenka. A přesto jsem se cítila svým způsobem jedinečná v tomhle vztahu. Protože se mnou sdílel určité věci, které v daný okamžik nesdílel s jinou. Byl se mnou, i když mohl být s někým jiným. Nebyl mi ničím povinován, neměl za mě partnerskou zodpovědnost, mohl být s jinými ženami, ale byl se mnou. To je myslím jediná exkluzivita, které se v mileneckém vztahu lze tak nějak dočkat..

Jediná základní otázka: proč žárlíš na milence? Tohle nějak nechápu. Exkluzivita role milenky je nesmysl. Milenka je jen milenka. Nic víc, nic míň. V mileneckém vztahu nejde o postavení, ale o to, jestli Tě to s ním baví nebo ne. Pokud tě to s ním baví, tak je fuk jestli má další ženský. Pokud ne, tak co s ním děláš?

Milencům bych lhala pouze za předpokladu, že by byli žárliví a že by vyžadovali něco, co bych jim dát nechtěla nebo nemohla (jedinečné postavení do toho jednoznačně spadá). Ačkoli - já bych takovým milencům nelhala, protože bych je ani neměla. Na to bych se jim mohla vykašlat. Dost na to, že se člověk musí hlídat doma. Mnoho vlků - zajícova smrt :-)

SSAMIAD: ahoj. jsem v podobne situaci - moje pritelkyne ma 4leteho chlapce se svym ex. kdyz jsme se poznali, tak byla ferova, nic netajila a dala mi prostor. ja si nejak neumel a neumim predstavit lepsi zenskou pro me, nez ji. nicmene jsem s tim dost zapasil - porad tam bylo vedomi, ze proste ma uz nejaky zavazek z minula, ktereho se proste nikdy nezbavi. neslo o toho kluka (meho nevl. syna, dalo by se rici), toho miluju, ale proste o ten fakt, ze neni muj ale nekoho jineho. ma to i sve legalni komplikace (napr. jsem dlouho premyslel, ze bych emigroval do australie, ale ona muze jen po EU). nicmene pritelkyne mi dala naprostou svobodu a nechala me, at si sam zvolim, kam a jak a nakolik chci v tom vztahu pokracovat. to bylo pro me rozhodujici, protoze jsem videl, ze proste na nic netlaci a ze me skutecne ma rada. s klukem jsme si k sobe nasli cestu a uz si nejak nedovedu predstavit, ze by v mem zivote nebyl. obcas se porad jeste dostavi ta nastvanost na minulost/zarlivost, ale zase odejde. hlavne kdyz vidim, ze se odlouceni od bio. otce na klukovi projevuje negativne. nicmene to se uz taky snad lepsi. pokud on nevylucuje deti, tak dalsi uz muzete mit spolu, ale pred tim je imho fakt dulezity si (aspon psychicky) osvojit i ty jeho predesle deti. jinak to nebude fungovat. vstupujes do instantni rodiny, jeho deti tu stale budou a ty budes vzdycky stat vedle nich, nikoliv nad nimi.

jeste jedna vec me na ni zaujala - kdyz jsem videl, jak skvele se stara o sveho syna, tak, ackoliv jsem predtim vzdycky deti odmital, zacal jsem si rikat: s ni bych deti i jednou mohl chtit. pokud se milujete, jste schopni o vsem komunikovat laskave a s porozumnenim, tak to zvladnete. takovy vztah pak muze byt mnohem vyzralejsi, nez vztah na zelene louce, tj. bez deti.

SSAMIAD: žárlit na minulost je blbost :-) Každej nějakou máme.

Víš co, může být pro Tebe vodítkem, jak se ke svým dětem chová a jak se o ně stará. To zas nepoznáš u chlapa bez dětí, jak by se jednou zachoval, kdyby s Tebou měl dítě a pak s Tebou nezůstal. Žárlit na děti je kravina.