TOTAL_MANGEL: Hmm...
OK, plno info se dá sehnat na
http://ray.streetpunk.cz/
Třeba tenhle článek:
"Co skinheadi poslouchají?
Vypadá to jako vcelku jednoduchá otázka, ale jakmile se nad ní zamyslíte, zjistíte, že to tak není. Pokusím se ji zodpovědět, ale upřímně, jen na papír přenesu své domněnky, ať už ověřené nebo ne, a je na vás, abyste o tom udělali celkový obrázek samy.
Móda šla s hudbou vždy ruku v ruce, Teddy Boys měli svůj rock'n'roll v 50. letech, mods měli soul a R´n´B na počátku 60.let a hipíci zase psychedeliku. U skinheadů tomu není jinak.
V letech 1968/69 podstoupila jamajská muzika změnu z rocksteady ke skákavým reggae rytmům a v té samé době ho začalo poslouchat čím dál tím více mladých příslušníků pracující třídy z periférií britských měst. Tuto muziku nehrála žádná komerční rádia, což poslouchání tohoto stylu dávalo přídech revolty proti společnosti a ještě se na něj snadno tančilo. To přilákalo spoustu posluchačů a těch, kteří se vždy cítili blíž svým koloniálním bratrancům. Netrvalo dlouho a mnoho z těchto posluchačů se stalo skinheady a od roku 1969 je na scéně slovo skinhead tím hlavním, reggae je hudba skinheads v jejich první vlně. Ve stejné době byla vystoupení reggae interpretů plná těchto nakrátko ostříhaných mladých, a tak se začali psát především texty se skinheadskou tématikou, aby se alba lépe prodávala. To zas až tak dobře nefungovalo s výjimkou "Skinhead Moonstomp" od Symarip vydaném Trojan records (což je vlastně předělaný "Moon Hop" Derricka Morgana). Nicméně, mezi roky 1969 a 1971 se mnoho reggae songů prosadilo v top 40, ale je málo pravděpodobné, že by jejich prodejnost zvyšovali právě skinheadi, to přispělo k tomu, aby se reggae z undergroundu "vyšplhalo" do britského mainstreamu.
Zkrátka, v 69/70 jste na školních slavnostech, soukromých oslavách a v klubech mohli slyšet především tóny skinheadského reggae. Ale tyto kluby hráli i detroitský soul od Tamla Motown, Stax a jim podobným a na to se také dívalo jako na skinheadskou muziku, což je vlastně pravda, neboť i to přijali "krátkovlasý" za svůj sound, hlavně děvčata, která kvůli svému oblečení hledala méně hopsavou muziku, chtěla tančit kultivovaně zatímco chlapy ze všeho nejraději stompovali!
Mnoho mladých soulových kapel se nechalo přesvědčit, že jestliže chtějí uspět, musejí přijmout skinheadský styl. To však vůbec neplatilo a kapely jako Ambrose Slade nikdy neměli komerční úspěch. Oni si tedy zkrátili jméno na Slade a jsou to klasikové Glam Rocku a několikrát byli no1 v různých topech v 70. letech, ale celá jejich skinheadská image šla pryč.
Ačkoli se většinou bere, že skinheadský kult let 68-71 byl záležitostí (anglického) Jihu, vydržel déle na (anglickém) Severu, mezitím se zvuk reggae stal pomalejším, basovějším a mystičtějším, tak jak ho začali prezentovat Marley a jemu podobní. Děcka Severu začala hledat nový styl, který by jim vyhovoval. Mnoho z nich přijalo právě Glam Rock a kapely jako Slade a The Sweet. Dalo se na něj dobře stompovat a songy byli plné sborových refrénů. Ale na severu se začalo rodit něco nového, co mládež uchvátilo, Nothern Soul. Kluby jako Blackpool Mecca, Torch v Stoke On Trent a nejznámější Wigan Casino lákalo mládež na celonoční párty (allnighters) a skinheadi nebyli výjimkou. Během poloviny 70. let se změnila móda a skinheadi s ní, změnili se v suedeheads a smoothies a skinheadská móda všude zaniká.
V roce 1976 punk zaplavil britskou hudební scénu. Řev, rvačky a násilnosti byli odpovědí na jedno z nejdepresivnějších období v britské historii, která se v té době stala hodně politováníhodným státem. Mládež byla nasraná, "anarchie" se stala nežádoucí ve všech koutech země a nové a nové kapely se objevovali den za dnem. Punk byl na pochodu.
Skinheadský styl se v té době znovu vrátil s punkovými prvky. Když Jimmy Pursey z Sham 69 zvolal: "Skinheadi jsou zpět!", zpustila se nezastavitelná lavina a skinheadi začali poslouchat punkové kapely jako Cock Sparrer, Skrewdriver, očividně inspirované od Sham 69, a další. Roku 1978 byl punk "ukraden" hudebním průmyslem a vlastně přejmenován na Novou Vlnu. Naštvaní fanoušci začali zakládat svoje vlastní kapely, Cock Sparrer nebo Angelic Upstarts. To je druhá vlna punku, která přilákala více skinheadů, nicméně někde v pozadí se utvářela základovější, drsnější tvář punku, Oi!. Předtím se roku 1979 objevili The Specials se singlem Gangsters a Two Tone spatřil světlo světa, stal se šílenstvím po celé zemi, tento jednoduchý mix punkového zpěvu a jamajských rytmů připomněl časy, které byli před deseti lety. Smrtelně podmaňující a snadno tancovatelný zvuk přijali mladí skinheadi a začali chodit na vystoupení The Specials, Madness a Bad Manners. K tomu pomohlo i to, že Bad Manners a Madness měli v kapele skinheady. To než začali Specials stoupat vzhůru, Madness nahrávat u velkých labelů a Bad Manners začali dělat nová alba. Bylo však spousty kapel, které hrály to samé, avšak mívali jepičí život a mnoho skinheadů je "žralo", za zmínku stojí The Beat nebo The Selecter. Tato muzika se nesla na podobných vlnách co punk, a tak mnoho lidí, co chodili na 2tone koncerty, chodili stejně tak na punkové akce.
V 80-tém roce však původní punková scéna mizí a potřebuje pomocnou ruku. Ta byla podána jedním novinářem, který se jmenuje Garry Bushell. Výsledek byl hudební výběr začínajících punkových kapel z celé Británie a nese název "Oi! The Album". Tento výběr představil starší známější kapely jako Cockney Rejects, Cock Sparrer a Angelic Upstars a vedle nich začínajíc 4-Skins, Exploited a Peter And The Test Tube Babies, byla poprvé udělána společná nahrávka punkových a skinheadských kapel. Celá série má čtyři tituly vydané u Secret records a další dva u Syndicate records. Nicméně, Oi! hnutí nebylo bez kontroverzností, která mu byla dána médii, která za vším hledala politiku, a komerční úspěch, který by si některé skupiny zasloužili, se nikdy nedostavil, ačkoliv to někdy vypadalo, že se nemůže stát, aby se z toho stalo něco masivního. To bylo hlavně způsobeno nařčeními z rasismu a ignorace. Vše bylo ale dané nenávistí k rebelující pracující třídě ze strany britského tisku a establishmentu. Ať je jak je, některé skupiny zůstali.
Skrewdriver vydali v roce 1982 "White Power" EP a ukázali všem, na které "rasové straně" stojí a někdo se k nim i přidal. Výsledkem bylo, že se čím dál tím víc kapel a skinheadů jalo následovat jejich cestu a RAC získalo ohromnou základnu po celé zemi. To samozřejmě způsobilo ohromné rozštěpení a mnoho skinheadů se naopak vzhlédlo v kapelách jako Redskins, nerasistická punková kapela podobného ražení jako Angelic Upstarts, nebo k některým ze zůstávajících ska kapel. Sám si vzpomínám na skinheady na koncertě UB40 v osmdesátém třetím, což znamená, že nevyhledávali pouze skinheadské kapely.
Věci tak pokračovali několik let, kdy skinhead bojoval proti skinheadovi především kvůli rasové otázce, někdy však jen kvůli rozdílným názorům na muziku nebo oblečení. Nerasističtí skinheadi se snažili navracet ke kořenům a nosili "originální" oblečení a poslouchali soul a ska, tak dobře známé z první vlny zájmu o skinheads.
V 80tých letech se některé Oi! kapely jako Condemmned 84, Section 5 a Close Shave společně s kapelami z první vlny Oi! jako The Business snažili najít pojící most mezi oběma stranami, ale snaha byla marná, obě znepřátelené strany nebyli schopné najít společnou řeč.
Od přelomu let 82/83 už není skinheadství masivní záležitostí a leží ne lidech, co si "zachovali víru", ať už to jejich politické přesvědčení chce či ne.
Na konci 80tých let znovu povstává ska s kapelami jako Riffs, The Loafers nebo Hotknives a skinheadi se také hlásí k této cestě. Neobjevil se však dostatečný komerční úspěch a tento "ska revival" zaniká.
Scéna stále zůstává stejnou, i když se na druhou stranu objevuje plno kapel jako Dropkick Murphys nebo Runnin´ Riot, které následuje mnoho skinheadů. Jsou tu také ska kapely, které můžou počítat se skinheadským posluchačstvem, stejně tak zainteresovaní v reggae a nothern soulu. Na druhou stranu je velice silná i scéna pravého křídla, ale o té příliš nevím, protože mne nezajímá.
Co tedy skinhead poslouchá? Rozhodněte jak chcete.
Kam se podělo REGGAE?
Když dnes někomu řeknete reggae, nejlépe někomu na ska či rocksteady koncertě, tak vám s vyvalenýma očima a pusou od ucha k uchu nejspíše odpoví: "Jóóó, Marley! Tráva! Jamajka!" a když tohle slyším, tak se mi chce brečet nebo alespoň dotyčného nakopnout. Myslím si, že když fanoušci FC Chelsea přicházejí na Stamford Bridge a do uší se jim line hit a hymna tohoto klubu Liquidator, tak ani netuší, co právě slyší. Kdo si dnes, krom zasvěcenců, vzpomene na jméno Desmonda Dekkera, dobyvatele anglických hitparád? Kdo vůbec tuší, že ten jejich král reggae, tedy Marley, hrál i to čemu se říká rocksteady a ska? Když jim řeknete, že měl song se jménem Hooligan, tak se vám opovržlivě vysmějí. A největší drzost vůbec je, když prohlásíte, že první muzika, co skinheadi poslouchali, bylo právě reggae, ne však to dnešní, plné textů o trávě, návratu do (africké) domoviny, Jahovi a Babylonu, ale bylo to hlavně texty o lásce muže k ženě (a naopak), parties, ale i násilí.
Stav dnešního reggae je prostě a jednoduše v hajzlu a ve větších obchodech s hudbou v kolonce "reggae" najdete kompilace Boba Marleyho tisíckrát jinak, ale pořád ty samé písničky, Petera Toshe a jeho marihuanou nasáté písně, Israel Vibration a jejich zkouřený rastafarianismus atd. atd. Ale pokud sháníte pořádné rocksteady, tak se musíte více snažit. To už vám pomohou menší krámky jako Bulldog Music Shop nebo Emergency records shop. Tam už seženete skvělé kapely jako 8°6 Crew, The Explorers či Xplosion nebo aspoň dostanete tip jak se k nim dostat. Nebojte "špinavé" reggae není mrtvé. Stačí jen hledat!
-rejnok-
zdroj: www.britishskins.co.uk"