Přijeli jsme včera a jsem z toho snad víc odvařenej než z první cesty na východ.
Bylo to:
- Okolí Kandy, hned z letiště jsme odjeli do jedný vesnice ke známým, který nás pár dnů prováděli po okolních kopcích, samotný město mi nijak neučarovalo
- města na severu, Pollonaruwa, Sigirja, Dambula
- Hatton, Dalhousie a Adamova hora. Super věc, strašně pozitivně naladění místní, hlavně starý sinhálky, který zpívaly a švotiřily celou cestu ať nahoru nebo dolů
- vlakem do Haputale (mimo jiné úsek do Nanu Oya se mi líbil mnohem víc než opěvovaná trasa Haputale - Ella), kde jsme zkejsli asi 4 noci a chodili po plantážích a kopcích, samotný město leží na horským hřebeni v sedle
- vlakem do Elly (jenom kvůli tý opěvovaný trase), odkud pak hned do Uda Walawe (sloni se krmí i tady a nevytváří to kolem sebe tu auru jako sirotčinec) a Singaradja (prales, po kterým chodíte s průvodcem, jednoznačně doporučuju - stromy, liány, pavouci, chameleoni, koupačka pod vodopádem a moře pijavic; pomáhá sůl, žádný ajurvédský srandy). Na cestu mezi těma národníma parkama doporučuju osmihodinový martirium, který se na mapě jeví jako nejkratší cesta. Je to náročný, ale projíždíte krásnou horskou krajinou s čajem a bez turistů
- pak Mirisa, kde jsme byli skoro týden, surfy (my začátečníci jsme jezdili do nedaleký Weligamy na pláž hned v centru nalevo od ostrova s molem, kde jsou pro to mnohem lepší podmínky, mělko a prakticky celodenní break), Galle (pevnost nic moc, sterilní, zato na trhu to byl správnej mumraj) a nakonec turistickej Disneyland v Negombu.
Když opomenu všudypřítomnou tropickou přírodu, tak mě fascinovali lidi. Spontánně usměvavý, vstřícný a vlídný, dokonce i ti naháněči (oproti jiným zemím). Má to ale i odvrácenou stránku - sinhálec vám radši zalže, než aby řekl, že neví. Jo a smlouvání nemá smysl (četl jsem cestopisy, kde ti lidi smlouvali snad i v autobuse), po celou dobu jsem neměl pocit, že by mě kdokoli sdíral, a když už, tak to bylo pár rupek, co mě nezabije.