Praxe Dzogčhenu v každodenním životě
J.S. Dilgo Khyentse Rinpočhe
Každodenní praxí dzogčhenu je jednoduše rozvinout naprosté bezstarostné přijetí, otevřenost všem situacím bez omezení.
Měli bychom realizovat otevřenost jako hřiště našich emocí a jednat s lidmi bez strojenosti, manipulace a strategie.
Měli bychom zažívat vše naplno, nikdy se nestahovat do sebe jako se svišť schovává ve svém doupěti. Tato praxe uvolňuje ohromnou energii, která je obvykle sevřená procesem udržování pevných referenčních bodů. Vztažnost (referentiality) je způsob, kterým se vzdalujeme přímému zakoušení každodenního života.
Být bděle přítomen v okamžiku může zpočátku vzbudit strach. Ale přivítáním pocitu strachu s úplnou otevřeností protneme bariéry, vytvořené zvykovými emocionálními vzorci.
Když se zabýváme praxí objevení prostoru, měli bychom rozvinout pocit naprostého otevření se do celého vesmíru. Měli bychom se otevřít s úplnou prostotou a nahotou mysli. Toto je mocná a běžná praxe odstranění masky obrany vlastního já.
Neměli bychom v naší meditaci dělat rozdíl mezi vnímáním a polem vnímání. Neměli bychom být jako kočka číhající na myš. Měli bychom si uvědomit, že účelem meditace není jít “hluboko do sebe” nebo se stáhnout ze světa. Praxe by měla být svobodná a nekonceptuální, nevynucená introspekcí a koncentrací.
Širá, nestvořená, samozářící moudrost prostoru je základem bytí – počátkem i koncem zmatku. Přítomnost bdělého vědomí v prvotním stavu nemá sklon k osvícení nebo neosvícení. Tento základ bytí, který je znám jako čistá nebo původní mysl, je zdrojem, z něhož povstávají všechny jevy. Je znám jako velká matka, jako lůno možností, z něhož se všechny věci vynořují a v němž se rozpouštějí ve své přirozené dokonalosti a absolutní spontánnosti.
Všechny aspekty jevů jsou zcela jasné a průzračné. Celý vesmír je otevřený a volný – všechno se vzájemně prostupuje.
Vidíme-li všechny věci jako nahé, průzračné a prosté zatemnění, není čeho dosahovat nebo co realizovat. Podstata jevů se objevuje přirozeně a je přirozeně přítomná v bdělém vědomí přesahujícím čas. Všechno je přirozeně dokonalé tak, jak to je. Všechny jevy se objevují ve své jedinečnosti jako součásti neustále se měnících struktur. Tyto struktury pulsují v každém okamžiku s významem a smyslem; ale nemá smysl lpět na takovém významu mimo okamžik, ve kterém se objevily.
Je to tanec pěti elementů, v němž je hmota symbolem energie a energie je symbolem prázdnoty. My jsme symbolem svého vlastního osvícení. Bez úsilí nebo jakékoliv praxe, osvobození nebo osvícení je už zde.
Praxí dzogčhenu v každodenním životě je každodenní život sám. Protože nerozvinutý stav neexistuje, není nutné chovat se nějakým speciálním způsobem nebo se pokoušet dosáhnout něčeho nad nebo mimo to, co skutečně jste. Neměl by zde být pocit úsilí o dosažení nějakého “úžasného cíle” nebo “pokročilého stavu”.
Usilovat o takový stav je neurózou, která nás jenom podmiňuje a slouží jako překážka volného toku mysli. Měli bychom se také vyhnout přemýšlení o sobě jako o nicotných osobách – jsme přirozeně svobodní a nepodmínění. Jsme skutečně osvícení a nic nepostrádáme.
Když se zabýváme meditační praxí, měli bychom to cítit tak přirozeně, jako jedení, dýchání a vyměšování. Praxe by se neměla stát specializovanou nebo formální událostí, naplněnou vážností a obřadností. Měli bychom si uvědomit, že meditace překračuje úsilí, výcvik, úmysly, cíle a dualitu osvobození a neosvobození. Meditace je vždy dokonalá; není potřeba cokoliv opravovat. Protože všechno, co povstává je jednoduše hra mysli jako taková, neexistuje neuspokojivá meditace a není třeba posuzovat myšlenky jako dobré nebo špatné.
Takže bychom měli jednoduše sedět. Jednoduše zůstat na svém místě, ve své vlastní kondici takové, jaká je. Zapomenout sebevědomé pocity, neměli bychom si myslet “já medituji”. Naše praxe by měla být bez úsilí, bez napětí, beze snahy ji ovládat a beze snahy stát se “klidným”.
Pokud zjistíme, že jsme rušeni kterýmkoliv z těchto způsobů, přestaneme meditovat a jednoduše si na chvíli odpočineme a uvolníme se. Pak znovu pokračujeme v meditaci. Jestliže máme “zajímavé zážitky”, buďto během nebo po meditaci, měli bychom se vyhnout tomu, abychom z nich dělali něco zvláštního. Trávit čas přemýšlením o zážitcích je jednoduše rozptýlení a snaha stát se zajímavým. Tyto zážitky jsou jednoduše znamením praxe a měly by být nahlíženy jako pomíjivé události. Neměli bychom usilovat o to, je znovu zažít, protože by to sloužilo jenom ke zkreslení přirozené spontánnosti mysli.
Všechny jevy jsou naprosto nové a svěží, absolutně jedinečné a úplně prosté všech konceptů minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Jsou zakoušeny mimo čas.
Souvislý tok nových objevů, odhalení a inspirace, který povstává v každém okamžiku je manifestací naší jasnosti. Měli bychom se naučit vidět každodenní život jako mandalu – zářivou ozdobu zkušenosti, která vyzařuje spontánně z prázdné podstaty našeho bytí. Aspekty naší mandaly jsou každodenními objekty naší životní zkušenosti pohybující se v tanci nebo hře vesmíru. Tímto symbolismem odhalí vnitřní učitel hluboký a nejzazší smysl bytí. Proto bychom měli být přirození a spontánní, chápat a učit se ze všeho. To nám umožní vidět ironickou a zábavnou stránku událostí, které nás obvykle rozčilují.
V meditaci můžeme vidět skrze iluzi minulosti, přítomnosti a budoucnosti – naše zkušenost se stane nepřerušeným teď. Minulost je pouze nespolehlivou vzpomínkou drženou v přítomnosti. Budoucnost je jenom projekcí našich přítomných představ. Přítomnost sama mizí jakmile se ji pokusíme uchopit. Tak proč se obtěžovat úsilím vytvářet zdání pevného základu?
Měli bychom se osvobodit od minulých vzpomínek a předpojatostí meditace. Každý moment meditace je úplně jedinečný a plný možností. V takových chvílích nebudeme schopni posuzovat svou meditaci ve smyslu minulých zkušeností, suché teorie nebo pusté rétoriky.
Ponořit se prostě přímo do meditace právě teď, celou svou bytostí, bez váhání, nudy nebo vzrušení, je osvícením.