Informace o původu (v případě adopce) je dítěti potřeba dávat průběžně on co nejútlejšího věku. A spíš přirozeně, mezi řečí, než si ho vzít, že mu chceme říct něco strašně důležitého.
Informace musí samozřejmě vždy být poplatné věku dítěte. Dítě musí vědět, že byla nějaká jiná maminka, ale nemohla se o něj starat a protože byla rozumná (ať už je skutečnost jakákoliv), udělala tu dobrou věc, že pro něj našla novou maminku.
S přibývajícím věkem je potřeba v dítěti posilovat to, že ta maminka věděla, že právě MY jsme ti praví, kdo to dítě má vychovávat. Aby si to dítě v sobě neslo pozitivní myšlenku na původní maminku (protože je stejné krve), ale aby vědělo, že ta pravá rodina a pravá maminka je ta, kterou má teď.
Je potřeba uvědomit si, že lidi jsou svině a děti taky (i když nevědomky) a dítě tedy musí o adopci vědět praktický ihned, jakmile půjde do dětského kolektivu. Nezapomínejme, že to dítě nemusí znát pojmy a když se mu bude někdo vysmívat, že je adoptované, ponese to těžce, i když tomu nebude rozumět. A vysvětlovat dítěti, jak to bylo doopravdy, když je zrovna psychicky raněné, není dobrý okamžik.
Do šesti let už by dítě mělo být poměrně obšírně seznámeno se svojí historií. A samozřejmě i s tím, jak přicházejí děti na svět (na to bylo krásné divadelní představení Myška z bříška), aby se snadněji vysvětlilo, že jedna maminka dítěti poskytla to bydlení v bříšku a druhá zase v domečku.
Dítě si sebou musí do života nést poselství, že adopce je totálně pozitivní jev. Mlčet a tutlat to až do puberty je největší nesmysl. Navíc je obrovské riziko, že takový emocemi zmítaný puberťák, který jako spousta jiných puberťáků v tomto období "strašně nenávidí rodiče" získá docela solidní argument, proč je doopravdy nenávidět. K tomu si připočtěme, jak často o sobě tihle lidé pochybují. Když pak zjistí, že jsou velmi prapodivného původu a v jejich těle koluje krev po nějakých vyvrhelech, může to dokonce vést až k pokusům o sebevraždy.