Kanada, Montréal, Circuit Gilles Villeneuve;
Turn #14 – "The Wall of Champions"
Zeď šampionů. Čím je
bez šampionů zeď zdí a čím je
se šampiony?
"Zeď" jako takovou můžeme definovat jako pevnou strukturu, která ohraničuje nebo chrání část prostoru. Může být součástí budovy kterou ohraničuje a dělí na místnosti, nebo může tvořit samostatnou stavbu. Slouží převážně k podpoře stropů a střech, či rozděluje nebo chrání prostor před proniknutím dovnitř či na druhou stranu.
Zdi tedy můžeme rozdělit do více druhů; například nosná zeď, příčka, opěrná či ochranná zeď, bezpečnostní stěna, dekorativní zídka či protihluková stěna.
Pro stavbu zdí se historicky používají různé materiály, jako například kámen, dřevo, cihly, v současnosti ale i beton, panely či pneumatiky a Tecpro bariéry.
Kamenná zeď:
Klasická dřevěná stěna:
Příklad použití pneumatik ke stavbě stěny:
Ukázka stěny z přírodních materiálů:
Zeď postavená z cihel může vypadat i takto:
Moderní Tecpro bariéra:
Jak vidíme, zeď tedy není nic vzácného, po čem by se člověk musel komplikovaně shánět. Ačkoliv se mohou různit vzhledem, použitím, materiálem i způsobem konstrukce, tak jsou poměrně snadno rozeznatelné od jiných věcí nacházejících se v jejich okolí. Nutno však uznat, že mnoho z nich ani není nijak zvlášť zajímavých.
Nedovolil bych si pochybovat o tom, že vy sami i vaši blízcí nějakou stěnu znají. Možná se s nějakou z nich i pravidelně setkáváte z blízka, takže si dokážete představit, v čem taková klasická stěna spočívá.
Zeď šampionů. Čím je tak zajímavá? Předně – řadí se mezi několik málo zdí celého světa, jenž se proslavily zejména tím, že získaly vlastní jméno. Náleží tak k velikánům jako jsou například:
Hladová zeď:
Zeď nářků:
Trumpova zeď:
Pink Floyd, The Wall:
Berlínská zeď:
Lennonova zeď:
Velká Čínská zeď:
Jean-Paul Sartre, Zeď:
Zeď šampionů:
Zeď šampionů. Velmi jednoduše by mohla být dalším z mnoha nezajímavých kusů stěny, kdyby byla umístěna prakticky kamkoliv jinam, než kde se dlouhodobě nachází.
Její jedinečnost je dána tím, že se vyskytuje v provincii Québec. Na Québecu sice není zajímavého vůbec nic, dlužno však dodat, že jej protíná řeka St. Lawrence. Kdyby tato studená řeka tekla kdekoliv jinde než zrovna skrze oblast kde se několik dřevorubců a hokejistů rozhodlo založit město Montréal, pravděpodobně by se o
Zdi šampionů nikdo nikdy nedozvěděl.
Montréal:
Shodou okolností v této řece vznikl umělý ostrov – jestli ho vytvořili dřevorubci nebo hokejisté se můžeme už jen dohadovat – a na něm jedna zatáčka, jenž byla z důvodu boží prozřetelnosti a nutkavé potřeby pojmenovávat zatáčky nazvána Turn #14.
Zatáčka č. 14 však není na ostrově ojedinělá – čistě náhodou se totiž nachází v soustavě dalších zatáček. Ale opravdu pouze zatáček – tento systém se do sebe zapojil téměř bez jediného opravdu rovného úseku. Toto uskupení zatáček bylo původně roku 1978 nazváno "
Île Notre-Dame Circuit", později přejmenováno na "
Circuit Gilles Villeneuve", na počest kanadského rodáka.
Zatáčka č. 14 se nachází hned za zatáčkou č. 13:
Vzniklá šikana zároveň tvoří nájezd do boxové uličky.
Zeď šampionů. Nic jiného než souhra všech výše řečených okolností by z popsané stěny nacházející se za zatáčkou č. 14 nedokázalo udělat
Zeď šampionů. Ještě pořád ale chybí několik činitelů, které dílo dokonají.
Správné okolnosti nastaly v roce 1999;
Celé to začal – ač nevědomky –
Damon Hill.
V patnáctém kole Velké Ceny Kanady 1999 ztrácí při průjezdu závěrečnou šikanou přítlak na zadní nápravě a svůj Jordan obtiskne do stěny, která zatím ještě nemá žádné jméno. Monopost Jordan se s poškozeným zadním zavěšením došourá zhruba do poloviny prostoru startu a cíle nepojízdný zůstane stát mimo trať. Odstavené vozidlo nepřekáží, závod tak pokračuje dál.
Příběh o zdi začne odhalovat svoji pointu v okamžiku kdy si řekneme, že se Damon Hill v sezóně 1996 stal mistrem světa ve Williamsu.
O patnáct kol později se k šikaně na konci okruhu řítí vedoucí rudé vozidlo. Že šlo o Ferrari, jste museli poznat už z toho faktu, že bylo červené a řítilo se. Při průjezdu šikanou se však rudý vůz sklouzne a příliš se přiblíží okraji dráhy. Přiblíží se tak moc, že na zdi – která stále ještě nemá žádné jméno – zanechá lehkou stopu svého červeného laku. Rozverně skrytou pod oblakem prachu, který se zvedl z místa škrábance.
V laškovném oblaku prachu se skrývá také ulomené křídlo, obě pravá kola a část jezdcova sebevědomí. Zcela nepojízdné Ferrari zůstává stát na výjezdu ze zatáčky a frustrovaný jezdec, jenž se ještě před chvílí viděl na nejvyšším stupni vítězů, naštvaně rozhazuje rukama.
Ten, kdo se právě připravil o vítězství a o důležité body v mistrovském žebříčku, kdo právě leze z rozbitého Ferrari a zpytuje svědomí, koho díky této chybě v závěru sezóny poráží jeho velký rival, je mistr světa z let 1994 a 1995 za Benetton.
Vítězství tak tehdy v Kanadě spadlo do klína Miku Hakkinenovi, následujícímu mistrovi.
Zeď, která stále ještě nemá žádné jméno, tak během jednoho závodu vyřadila už druhého šampiona. Tento zhrzený jezdec nebyl nikdo jiný, než
Michael Schumacher.
Stěna v zatáčce č. 14 už začíná něco tušit. Má teď obrovskou příležitost se proslavit – jen chytnout šanci za pačesy! Má ideální možnost dosáhnout toho, co se podaří dosáhnout jen málo které stěně;
Nechat se pojmenovat!
Aby si stěna v zatáčce č. 14 zasloužila nehynoucí slávu, obdiv a respekt, musí si dnes na své konto připsat ještě jeden mistrovský zářez. A ve vidině velkolepého výkonu se nebojí zradit a sáhnout do domácích řad.
Pouhých pět kol po tom co dostala na kolena Michaela Schumachera, si počíhala na vůz BAR, jenž se vůbec nerozpakoval a se stěnou, která už skoro má svoje jméno, si potykal bez servítek, víceméně napřímo.
Domácí jezdec okamžitě opouští svůj zničený monopost, bryskně přeskakuje onu zákeřnou zeď samu a v rozpacích před svým vlastním publikem zoufale prchá. Poslední, třetí mistr světa, kterého bezejmenná zeď potřebuje lapit do svých nekompromisních tenat, si svůj titul až k vilné stěně přivezl ze sezóny 1997, kdy triumfoval za Williams.
V době svého triumfu se jevil být nadějným jezdcem. Avšak teď – o dva roky později – ten kdo opouští rozbitý BAR a prchá se schovat je jen neúspěšný
Jacques Villeneuve.
A tak se bezejmená stěna stala obávanou a světoznámou
"Zdí šampionů", když se na ní tehdy ve Velké Ceně Kanady 1999 podepsali hned tři světoví šampioni po sobě!
O stěně v zatáčce č. 14 však nezle říci, že by byla do roku 1999 úplně panenská. Jen si zrovna chtěla vychutnat ty šampiony.
Například právě domácí Jacques Villeneuve už se s ní dobře znal ze své mistrovské sezóny 1997, kdy s ní seznámil svůj Williams.
Kromě tří světových šampionů, kteří roku 1999 dali
"Zdi šampionů" její jméno, to ale jakožto první předvoj byl Ricardo Zonta – který ji v tehdejším hektickém závodě trefil už ve třetím kole.
Kdyby na
"Zdi šampionů" měly být vyryty iniciály i dalších mistrů světa, kteří si k ní troufli příliš blízko, skvěly by se na ní podpisy například
Jensona Buttona nebo
Sebastiana Vettela.
Z řad těch ostatních, kteří si se
"Zdí šampionů" taky potykali, můžeme vyjmenovat potencionální podpisy
Dereka Warwicka (1988)
Rubense Barrichella (2001)
Juana Pabla Montoyu (2006)
Kamui Kobayashiho (2010)
Pastora Maldonada (2012)
Maxe Verstappena (2018)
Najdou se ale i takoví šampioni, kteří se na proslulou zeď nikdy zblízka nepodívali – jako například
Lewis Hamilton,
Fernando Alonso nebo
Kimi Raikkonen.