Jako malá jsem věřila, že u babičky s dědou žije Bibmrlas. Děda na něj pořád něco sváděl (že něco schoval, že něco snědl, že si uprdnul, že něco rozbil, ...). Zkraje jsem si ho představovala jako postavičku cca do půli lýtek (asi aby se přede mnou mohl tak dobře schovávat), později se z něho stala klasika... Nejvíc se na něj svádělo, když se ozvalo hlasité uprdnutí. To se děda ještě naoko ohlížel za sebe, popřípadě si ještě kleknul a díval se pod lenošku, kde jen může ten Bimbrlas být...ale to už jsme se ségou dávno věděly, že je to legrace a sváděly jsme na něj, na chudáka, kdeco ;)