Já jsem jako malá věřila, že po venku chodí lidi, kteří dávají malým dětem bonbóny či čokolády napíchané drogami, čímž z nich udělají závisláky a začnou na nich vydělávat. Ty děti jsem si představovala tak šesti až osmileté.
Já jsem vůbec věřila v milion hloupostí.
Myslela jsem, že když je Kája Karolína, Verča Veronika, tak já, jako Eva, jsem spisovně Evelína (za což jsem pak dostala v první třídě vynadáno, že nevím, jak se jmenuji).
Hrozně jsem se těšila na to, že až budu starší, začnu tloustnout a budu držet dietu. Myslela jsem, že to je super zábava pro velké holky, záviděla jsem jim, že si kupují celozrnné rohlíky a nízkotučné jogurty.
Dívala jsem se před vánoci, jak useknutá kapří hlava otevírá pusu a myslela si, že říká nějaká poslední moudrá slova v kapří řeči. Dost mě zklamalo taťkovo vysvětlení, že to jsou akorát posmrtné nervy.